Článek
Jonathan Freeland, komentátor deníku The Guardian, poukazuje na fakt, že Trump 2.0 bude nebezpečnější než onen neználek, který přišel v roce 2016 do Bílého domu a trvalo mu nějakou dobu, než zjistil, která páčka a které tlačítko ovládají americkou politickou administrativu. Trump 2.0 už to ví a - jak poukazuje Freeland - nebude váhat obsadit všechny důležité ovládací prvky politické moci v USA svými lidmi. Jejich jediným kvalifikačním předpokladem bude naprostá loajalita lháři, který v současnosti čelí více než 90 obviněním v souvislosti se snahou zmanipulovat výsledek prezidentských voleb v roce 2020 a v souvislosti s jeho podnikáním.
Po republikánských primárkách v Iowě se pětice komentátorů a analytiků, kteří se věnují americké politice, v tomtéž deníku více méně shodla, že masivní podpora Trumpa v tradičně prvním rozhodování o nominaci na republikánského kandidáta ukazuje na velmi významný posun uvnitř celé republikánské strany. Zatímco ještě v roce 2016 v Iowě Trump primárky prohrál, tentýž typ voliče už tentokrát preferuje MAGA „vizi“ postavenou na retrotopním blouznění, izolacionismu USA a ochotě destruovat demokracii před konzervativní úsporností nebo dříve typickým republikánským požadavkem na mezinárodní dominanci.
Poukazují také na to, že vzdělaní republikáni a republikánští voliči z větších měst, kteří odmítají Trumpovy lži o volebních podvodech v roce 2020 a celkově přízemní politický profil tohoto kandidáta, jsou jednak v menšině a jednak mají v současnosti na výběr mezi Trumpem v „originálním balení“ a různými variacemi na tentýž politický produkt. Poukazují na to, že jak Ron DeSantis, tak Nikki Haley, oba poslední zbývající Trumpovi vyzyvatelé, nejsou schopni či ochotni postavit se favoritovi primárek čelem a jasně poukázat na to, že jde o podvodníka nezpůsobilého k výkonu prezidentství. Zatímco se bojí poukázat na to, že „král je nahý“, pomyslný král si dál vykračuje ve svém oděvu ušitém ze lží a manipulací a vystavuje na odiv svou odpornost. Jako například když se nedávno na jednom předvolebním shromáždění neštítil použít hitlerovského jazyka v souvislosti s lidmi, kteří do USA přicházejí odjinud, když je označil za „otravu krve Ameriky“. Aby utvrdil svůj charakter hlupce a oportunisty, prohlásil následně (NBC News), že vůbec netušil, že Hitler kdy prohlásil to stejné, co on.
Pro ty z nás, kteří nežijí v USA, má pochopitelně Trump také svůj vzkaz. Ve svém bezhraničním blábolení je ochoten jít za hranu únosnosti v mezinárodních vztazích a vyhrožovat, že USA z jeho rozmaru opustí NATO, jak ve svém nedávném komentáři varuje Anne Applebaum pro The Atlantic. Trochu sečtělý a informovaný čtenář si jistě dokáže představit ty nedozírné následky, které už pouhé jeho zvolení může mít v současné napjaté atmosféře, nejen ve vztahu k vývoji na Ukrajině, ale ve vztahu k možnému ohrožení členských zemí NATO Ruskem. A to nejen těch, které jsou vzhledem k jejich geografické poloze ohroženy nejvíce.
Nic z toho ovšem nevysvětluje příčiny, pouze ukazuje na možné důsledky. Proč se tolik republikánských voličů domnívá, že prokazatelný lhář a politický šašek Trump je ta nejlepší možná reprezentace jejich vidění světa. A proč se totéž domnívá nemalá část voličů napříč euroatlantickým civilizačním okruhem, když preferují charakterově podobné, odpovědnost zcela postrádající figurky typu Orbána, Fica nebo Wilderse? Jak je možné, že si euroatlantická politika pod vlivem digitálně stimulované vulgarity a dojmu „už se to zase může“ adoptuje nativistické, nacionalistické či rasistické projevy? Jako když se Orbán nechá fotit se symbolem „velkých Uher“ (BBC)? Nebo když je italská premiérka Meloniová natolik zbabělá, že nedokáže odsoudit (Politico) nacistické projevy na nedávném krajně pravicovém shormáždění v Římě?
Málokdo se snaží tento problém objasnit. S pouhým poukazem na návrat historických ideologií v jejich různých variacích neobstojí, protože to je stále pouze popis problému, nikoliv odhalení jeho příčiny.
Přitom zjevná příčina se nabízí. V knize Future ON! poukazuju na několik aspektů digitální přítomnosti. Digitální svět je specifický v různých ohledech. Mnoho lidí si povšimlo míry agresivity a vulgarity. To je samo o sobě způsobeno komunikační vzdáleností, tím, že nadávat či vyhrožovat někomu přes obrazovku není totéž, jako stát přímo proti člověku a dívat se mu z očí do očí. Z evolučního hlediska jsme totiž podvědomě vedeni k deeskalaci možného problému, který by mohlo skončit fyzickým násilím a tedy rizikem pro všechny zúčastněné strany. Obrazovka nicméně poskytuje „komfort“ ochrany před bezprostředním nebezpečím a tedy vede k projevům digitálního „hrdinství“, kdy si spousta zbabělců léčí své životní mindráky tím, že dostatečně chráněni před možnou odvetou agresivně útočí na ostatní. Ale i agresivita, a zejména její pojetí, musí mít svou příčinu. opět si nevystačíme s tím, že jde o katalyzátor mindráku. Ten může být orientován různě, nemusí nutně mít ideologickou, politickou povahu. Frustrát by mohl nadávat celebritám, fotbalistům, indiferentně různým politikům. Proč tedy ten příklon k variacím rasismus a nacionalismu?
Vysvětlení nabízí další aspekt digitální existence. Digitální svět totiž významně, více než cokoliv před tím, posiluje iluzi o individuslistickém určení rázu světa. V podstatě jakákoli výkonnější digitální aplikace funguje na algoritmech, které na základě datové analýzy anticipují lidské potřeby, touhy, zájmy, názory či hodnotové postoje a podle toho následně předkládají informační obsah. Byť cíl tohoto jednání je zcela přízemní (tržní), tedy udržet pozornost a tím pádem zvýšit pravděpodobnost, že si daný člověk něco koupí na základě zprostředkované reklamy a tím se naplní základní digitální business model, negativní externalitou tohoto modelu je posilování individualistických tendencí v lidském chování do perverzních podob.
Předvídání a automatické podsouvání, zejména názorů a postojů, nejen že posiluje efekt vytváření komory ozvěn, kde rezonuje to stejné, co si myslíme o světě, v mnohonásobně zesílené podobě. Dopad na individuální přesvědčení je deformující i v tom, že člověk se může uchylovat do tohoto azylu vlastního přesvědčení proto, že je mu v něm prostě dobře, protože ten okolní, nepřátelský svět mi nerozumí. A protože existuje možnost útěku před tímto „nepohodlím“ (bojem s vlastním přesvědčením), a protože tento útěk poskytuje slast a útěchu, volí mnoho lidí právě toto řešení.
Tento fenomén samozřejmě nepostihuje pouze příznivce populistických alternativ, postihuje všechny. Rozdíl je právě v tom, jaké hodnoty a jaký světonázor se tímto způsobem, tedy posilováním vlastních individuálních preferencí, posiluje.
Na straně nativistických figur typu Trumpa, Orbána nebo Fica jde o posilování pocitu křivdy, jak ostatně zmiňuje i jeden z výše uvedených komentářů. Tento pocit křivdy, někdy v důsledku objektivního selhání pomoci v případě nouze, někdy pouze v důsledku nenaplněných životních očekávání, někdy v důsledku příliš tekoucí postmodernity a pocitu identitárního ohrožení, je transformován v potřebu vyjádřit nějaký nárok. Jde o potřebu sdělit „ale já teď chci to, co mají ostatní, protože cítím, že na to mám nárok“, což není legitimní politický požadavek. Ten je nutno teprve zformulovat, aby tato křivda mohla být komunikována jako politikum.
A tady přichází šance pro populisty. Jejich úlohou je najít politicky komunikovatelná témata, která pocit křivdy rétoricky vyjádří. Každá taková rétorika musí nejprve pojmenovat nepřítele. Tím je pro MAGA fanoušky, příznivce velkého Maďarska nebo slovenské „suverenity“ zejména imigrant, který může být vykreslen jako ten, kdo křivdu posílí. Funguje to skvěle, dokonce i v zemi, která na imigraci vznikla a která ji nadále nutně ekonomicky potřebuje, stejně jako ji potřebují rozvinuté či relativně rozvinuté země západní a střední Evropy. V pozitivní rovině je pak nutné předkládat určité nároky, které by se daly zobecnit jako „život takový, jaký byl, když jsme si mysleli, že svět patří nám“. Sem spadá nesmyslný boj proti svobodě potratů, ta držení zbraní, proti odlišné sexuální orientaci, proti důležitým změnám ve vzdělávání, které reagují na proměnu světa, proti všemu, co reprezentuje proměnu světa. MAGA, čili Make America Great Again, znamená ve skutečnosti „udělejme svět zase takový, aby nám vyhovoval“.
Jde v zásadě o ryzí sobectví, které jde ruku v ruce s pocitem těžko pojmenovatelné křivdy, respektive jejího zdroje. Proto je tak vřele přijímano ono oživování ideologické mrtvoly naconalismu a uvolňování různých xenofobních nálad prostřednictvím eticky bezhraničního, agresivního a vulgárního digitálního prostoru. Proto se objevují stále další „komerční náckové“, kteří vzývají „selský rozum“ a „normální svět“, aby za touto nepříliš sofistikovanou sofistikou nabízeli svým ukřivděným voličům aktualizovaný ideologický brak z 19. a 20. století.
Jak uvádí jeden výše uvedený komentář k vítězství Trumpa v primárkách v Iowě, Trump spoléhá na to, že se jeho protikandidátům podlomí kolena vždy, když by měli jít do tvrdého střetu. Pokud bych měl něco poradit místním obráncům demokracie v politických funkcích, tak ať si vezmou něco na kuráž a jdou do ostrého střetu s politickou hlouposti a sobectví. Zjevně zažívá konjunkturu a normalizuje to, co v blízké budoucnosti demokracii významně poškodí, pokud přímo nesežere zevnitř.
