Článek
Nicolás Maduro je nepochybně diktátor a Venezuela by zasloužila změnu režimu prostřednictvím svobodných voleb. Stejně tak je ale zcela totalitní režim v Saúdské Arábii, země, která je, včetně nerostného bohatství, mocensky v rukou jedné rodiny. I saúdská ropa se stala předmětem znárodnění, stejně jako ta venezuelská, byť nepochybně chytřejším způsobem (podílem na budoucích ziscích a možností držet část akcií).
Saúdská Arábie se ale na rozdíl od Venezuely těší srdečnému přátelství Donalda Trumpa. Proč?
Nu protože spolehlivě dodává ropu. A protože při poslední návštěvě ukázal de facto vládce Saúdské Arábie, korunní princ Muhammad bin Salmán, nákupní seznam za bilion dolarů. Přátelské vztahy obou mocenských struktur (nikoliv obou zemí) jsou tak silné, že přehluší i fakt, že 15 z 19 teroristů z 11. září 2001 byli Saúdové. Odškodnění se budou pozůstalí po obětech domáhat marně. Maduro žádný nákupní lístek nepřinesl, ani by nemohl (a nechtěl). Takže skončil doslova v teplákách a bude souzen ve vykonstruovaném procesu za něco úplně jiného, než za co by jako diktátor porušující základní lidská práva souzen být měl. A na úplně jiném místě, nikoliv ve Venezuele, nýbrž v New Yorku.
Tolik k porovnání dvou režimů, v nichž jsou systematicky porušována lidská práva a jež jsou řazeny v hodnocení režimů mezi zcela autoritářské, v tom, jak udržovat vztahy s nejmocnější zemí světa, donedávna ještě demokratickou.
A teď malé exposé do historie vlastnictví venezuelské ropy, aby si člověk udělal představu o tvrzení, že USA bylo něco „ukradeno“. Jak říká v rozhovoru pro Washington Post původem venezuelský ekonom Francisco Rodríguez, jenž působí na University of Denver, „Trumpovo tvrzení, že Venezuela ukradla Spojeným státům ropu a půdu, je nepodložené.“
Jak to tedy bylo s venezuelskou ropou a její údajnou „krádeží“ z rukou USA?
Stejně jako v Saúdské Arábii a dalších zemích, které v koloniálních nebo těsně postkoloniálních dobách umožnily evropským a americkým společnostem za nesmyslně výhodných podmínek těžit jejich nerostné bohatství, i ve Venezuele došlo k postupnému zestátnění ropných nalezišť. Zestátnění bylo vyvrcholením desetiletí trvajícího úsilí vlád jak pravice, tak levice dostat pod státní kontrolu odvětví, které jeden z dřívějších vůdců z velké části rozdal.
Juan Vicente Gómez, pravicový vojenský diktátor, který vládl Venezuele od roku 1908 až do své smrti v roce 1935, udělil koncese, jež ponechaly třem zahraničním ropným společnostem pod kontrolou 98 - 99 procent venezuelského trhu. Země se stala druhým největším producentem ropy na světě a největším vývozcem; ropa představovala více než 90 procent celkového exportu země.
Gómezovi nástupci se snažili získat větší kontrolu nad ekonomikou země (podobně jako v Saúdské Arábii, pozn. BK). Za prezidenta Isaíase Mediny Angarity schválily úřady v roce 1943 zákon, který vyžadoval, aby se zahraniční ropné společnosti vzdaly poloviny svých zisků ve prospěch státu.
Pakt podepsaný v roce 1958 stranami Demokratická akce, Demokratická republikánská unie a Nezávislý výbor pro politickou volební organizaci zajistil hlavním politickým stranám přístup k ropným ziskům.
V roce 1975 začal venezuelský parlament projednávat zákony o zestátnění. Podle ekonoma Rodrígueze, citovaného ve Washington Post, bylo tehdy všem jasné, jak to dopadne, tedy včetně USA. Nicméně v té době převládl i na straně USA pragmatismus, jelikož tamní společnosti (vizte níže) vnímaly jako mnohé důležitější, aby Venezuela zůstala stabilním dodavatelem ropy a aby nedošlo k narušení toků do USA.
Prezident Carlos Andrés Pérez, sociální demokrat, podepsal zákon v srpnu téhož roku. V lednu 1976 převzala venezuelská státní ropná společnost Petróleos de Venezuela S.A. (PDVSA) průzkum, těžbu, rafinaci a vývoz ropy.
Země následovala Mexiko, Brazílii a Saúdskou Arábii v rámci vlny zdrojového nacionalismu, jejímž cílem bylo vyrvat kontrolu nad energetickými zdroji — především Spojeným státům — a dosáhnout ekonomické suverenity.
Nejvíce zasaženy byly americké ropné společnosti, včetně Exxon a Mobil (které se v roce 1999 sloučily) a Gulf Oil, z níž se v roce 1984 stala Chevron. Dopady pocítil i nizozemský gigant Shell.
Společnosti, které se podílely na více než 70 procentech těžby ropy ve Venezuele, uvádí výše citovaný článek Washington Post, přišly zhruba o 5 miliard dolarů v aktivech, ale byly odškodněny částkou pouhé 1 miliardy dolarů každá, podle tehdejších zpravodajských zpráv.
Větší částky však nepožadovaly, zejména s ohledem na stabilitu dodávek. Zároveň tehdy neexistoval mechanismus, který by umožnil tyto případy skutečně dostat k soudu. Teprve bilaterální investiční smlouva mezi Venezuelou a Nizozemskem z roku 1991 vytvořila právní cestu, jak mohou investoři žalovat cizí vládu za nespravedlivé zacházení. Případy projednávají soukromé arbitrážní panely, nikoli soudy.
V roce 2007, během vlády Hugo Cháveze (předchůdce Madura, zakladatel novodobé socialistické diktatury ve Venezuele, pozn. BK) došlo k další vlně zestátňování klíčových součástí průmyslu, jako součást svého plánu přerozdělit ropné bohatství a přeměnit chudou zemi v socialistický stát.
Když PDVSA převzala kontrolu nad ropnými operacemi v oblasti Orinockého pásu, ExxonMobil a ConocoPhillips se nedokázaly dohodnout na nových smluvních podmínkách a prostřednictvím arbitráže požadovaly až 40 miliard dolarů odškodnění.
Několik ropných společností, včetně Chevronu a španělské společnosti Repsol, ve Venezuele zůstalo za nových smluvních podmínek. Chevron je jedinou americkou společností, která tam stále působí.
V roce 2012 přiznala Mezinárodní obchodní komora společnosti ExxonMobil odškodnění ve výši 908 milionů dolarů, což bylo méně než 1 miliarda dolarů, kterou Venezuela nabídla. V roce 2018 tribunál přiznal společnosti ConocoPhillips 2 miliardy dolarů. Mezinárodní středisko pro řešení investičních sporů při Světové bance přiznalo společnosti ExxonMobil 1,6 miliardy dolarů v roce 2014 a společnosti ConocoPhillips 8,7 miliardy dolarů v roce 2019.
Venezuela dosud plné částky nezaplatila. Ekonomika se potýká s hyperinflací, vládní korupcí a americkými sankcemi. Za vlády nástupce Cháveze, Nicoláse Madura, klesl export ropy z někdejších 3 až 4 milionů barelů denně na odhadovaných nejvýše 900 000 barelů denně. Většina směřuje do Číny.
Trumpova administrativa obvinila Madura, že používá ropné peníze k financování obchodu s drogami a dalších zločinů. „Americký pot, důvtip a dřina vytvořily ropný průmysl ve Venezuele,“ napsal Stephen Miller, Trumpův zástupce šéfa kanceláře a poradce pro vnitřní bezpečnost, v příspěvku na síti X. „Jeho tyranské vyvlastnění bylo největší zaznamenanou krádeží amerického bohatství a majetku.“
„Je to poněkud zvláštní argument,“ řekl Rodriguez ve výše citovaném rozhovoru pro Washington Post. „Dlužíš mi peníze. Oba jsme šli k soudu. Soud řekl: ‚Zaplať mi toto.‘ Ty mi začneš platit, a pak já - silou, prostřednictvím uvalení sankcí - zabráním tomu, abys v placení pokračoval, a následně tě obviním, že jsi mi něco ukradl.“
Touto optikou lze brát zdůvodnění Trumpovské administrativy v USA pro „speciální vojenskou operaci“ ve Venezuele stěží jinak než Putinovo zdůvodnění anexe Krymu a „speciální vojenské operace“ v Ukrajině. Jde o jednoznačné porušení mezinárodního práva na základě vykonstruovaných důvodů a na základě faktu, že USA v jejich jednání nemá kdo zastavit (na rozdíl od Ruska).
Ještě drobná poznámka na závěr: Na základě podobné argumentace, dokonce mnohem lépe ospravedlnitelné, by měli Němci provést invazi do Sudet. A původní obyvatelé USA unést Trumpa do některé ze svých rezervací.
