Článek
Legislativní návrh ministerstva vnitra umožňující blokaci webů šířících dezinformace nebude mít snadnou cestu schvalovacím procesem. Byť je principiálně opřen o ochranu základních ústavních principů proti jejich vědomému zneužívání, setká se ve sněmovně s odporem, který ilustruje současný, někdy až tragikomický spor o svobodu slova. Jádro tohoto sporu je relativně jednoduché. Na jedné straně jsou ti, kdo se domnívají, že svoboda slova zůstává nezměněna, bez ohledu na způsob jejího uchopení. Na straně druhé pak ti, kdo vnímají podstatnou změnu ve způsobu produkce, distribuce a přijímání informací způsobenou digitalizací. Jinak řečeno, na jedné straně jsou lidé, kteří vědomě či oportunisticky setrvávají v pojetí svobody slova ve 20. století, a na straně druhé ti, kdo vnímají potřebu ochrany svobody slova před zneužíváním, které umožňuje technologie století současného.
Svět se změnil a nevidět to je buď způsobeno nedostatečnou schopností chápat souvislosti, nebo záměrnou snahou zachovat status quo umožňující skrývat za právo na svobodu slova cílenou s systematickou informační manipulaci. Měl jsem možnost setkat se zřejmě s oběma typy obhájců neměnnosti statu quo. Ti, kdo se domnívají, že se změnou regulace dojde k omezení svobody slova, se cítí být (ať už oprávněně, či ne) součástí menšiny a obávají se, že přijdou o svobodný prostor k zastávání svých postojů. Je jich pravděpodobně většina, přitom ale řada z nich dospěla k takovému postoji díky setrvalému přesvědčování z jimi obývaného sociálního prostředí, že jim právě taková perzekuce hrozí. Toto přesvědčování je součástí strategie té druhé, menší skupiny obhájců neměnnosti, která si z nějakých zištných důvodů toto téma přisvojila, ať už jsou to profesionální političtí populisté, nebo tématické zájmové skupiny (typicky odpůrci protipandemických opatření), jejichž lídři ovšem také velmi často tendují k tomu proměnit svou popularitu v politický kapitál.
Tato skupina odpůrců změny regulace ve prospěch ochrany demokratického pojetí svobody slova je obecně iniciátorem jakéhokoliv odporu a bude jím i tentokrát. Její zájem je vcelku pochopitelný: Potřebují nechat digitální prostor maximálně deregulovaný, protože jim to umožňuje nehledět na etiku, intelektuální poctivost nebo prostou korektnost. Obava z omezení prostoru pro takové manipulační kampaně pochopitelně znervózňuje každého, kdo se na nich podílí, případně nechce přijít o tuto potenci. Je zcela pochopitelné, že mezi protagonisty udržování pohledu 20. století na realitu 21. století jsou proto zástupci Babišova politického projektu Ano, jenž na řízené manipulaci staví, stejně jako SPD a různých variací na radikální populismus, který dělá totéž, jen vulgárněji. Zajímavé a zdánlivě nejvíce zarážející jsou postoje uvnitř ODS, nicméně když si uvědomíme, že takový postoj může být součástí nějakého komplexního konzervativního nastavení, ať už je autentické, nebo pouze předstírané, údiv mizí.
Přesvědčit tyto skupiny aktivních veřejných mluvčích takřka není možné, neboť jde o jejich politicky existenční zájem, případně identitu (případně obojí). Přesto stojí za to donekonečna opakovat, čemu se ve svých úvahách vyhýbají, aby je nemuseli opustit:
- Regulace tu vždy byla: Svobodu slova chrání zákon proti zneužití k šíření poplašných zpráv, nenávisti či nepodložené diskreditace. Fakt, že vymahatelnost této ochrany je malá, spíše zcela mizivá, evidentně neznepokojuje ty, kdo soudí, že jde o ochranu dostatečnou. Natož aby připustili, že v některých ohledech je tato ochrana proti šíření informací s cílem poškodit veřejný zájem zcela nedostatečná. Toto i mizivá vymahatelnost souvisí významně s druhým bodem, na který se rádo zapomíná.
- Média už nejsou monopolními šiřiteli informací: Dosavadní právní úprava je adaptací na skutečnost, kdy jsou klasifikovaná média považována za hlavní šiřitele informací. To je ta realita 20. století, kterou aby člověk v informačním chaosu pohledal. Realita dneška je taková, že tu máme tiskovým zákonem a zákonem o televizním a rozhlasovém vysílání relativně přísně regulované mediální výstupy a vedle toho myriádu různých informačních zdrojů, které nespadají do tohoto obsolentního právního řešení a mohou vesele obcházet jakoukoliv regulaci, neboť v realitě 21. století mnohdy nelze ani hodnověrně identifikovat, kdo za kterou informací vlastně stojí.
- Nejde o jednotlivce či skupiny s odlišným názorem: Nejčastějším vědomým zkreslením je šíření představy, že cílem regulace je omezit svobodu slova autentických jednotlivců nebo názorových skupin. Ne, ostatně žádná z aktivit, které se snaží hledat cestu k řešení digitálního chaosu, takový požadavek nikdy nesledovala, pokud tedy nejde o snahu dodržovat zákon a omezit šíření výše uvedených postojů ohrožujících práva, svobody a zájmy jiných. Vždy jde o aktivity, které jsou namířeny proti plánovitým, systematickým kampaním, jejichž cílem je snaha zabránit antidemokratickým tendencím, aby prostoupily společnost do takové míry, že demokracii jejími vlastními prostředky (svobodou slova) ohrozí či poškodí. Jinými slovy, lidé věřící na spiknutí iluminátů nebudou omezováni v tom, aby nadále věřili svým fantasmatům, je však v zájmu demokracie, aby nedocházelo k zneužívání této kognitivní zranitelnosti ve prospěch nedemokratických aktérů, jejichž cílem je syntetizovat ilumináty s EU, NATO nebo neziskovými organizacemi.
- Cílené kampaně jdou vždy proti zájmům demokracie: Zcela jednozančně. Za čtyři roky, kdy se intenzivně věnuju problému dezinformací, jsem se nesetkal s obsahem “alternativního” vysvětlení skutečnosti, který by podporoval demokratické principy, demokratické tendence a demokratické nástroje. V tupě si protiřečících tezích, které na jedné straně volají po hlasu lidu, aby na druhé straně vyzdvihovaly autoritářské a totalitní režimy, se projevuje poměrně spolehlivě podstata těchto kampaní, významně koncentrovaných na tímto jednoduše identifikovatelných zdrojích.
Upřímně, blokace dezinformačních webů sama o sobě nepovede ke snížení dopadu dezinformací. K tomu by bylo nutné koordinované akce zahrnující legislativní změny podobného charakteru, skutečné podpory strategické komunikace, významného zvýšení společenské odpovědnosti technologických firem a preventivních intervencí v oblasti celospolečenského vzdělávání a posilování společenské soudržnosti. Nicméně jde o částečný krok, který ukazuje na ochotu brát vážně ochranu před parazitním jednáním, které demokracii prokazatelně ohrožuje. Ani tak ale není jisté, že k němu najde česká společnost prostřednictvím své politické reprezentace dostatečné odhodlání.
