Článek
Poslední jízda spalováků: Stane se z vlastnictví auta v Česku výsada bohatých?
Česká republika byla vždy hrdá na svou průmyslovou historii a vztah k automobilům. Pro průměrnou českou rodinu není auto jen dopravní prostředek, ale symbol svobody a nezávislosti na jízdních řádech. Jenže nad touto svobodou se začínají stahovat mračna. Kombinace přísných emisních norem, tlaku na elektromobilitu a rostoucích nákladů na servis hrozí, že se z vlastnictví vozu stane luxus, který si mnozí z nás brzy nebudou moci dovolit.
Skrytý útok na peněženky: Nejde jen o nákupní cenu
Většina diskuzí se točí kolem roku 2035 a zákazu prodeje nových aut se spalovacími motory. To je ale pro mnohé vzdálená budoucnost. Problém, který pociťujeme už dnes, je drastické zdražování ojetin. Trh s „druhou rukou“, na kterém stojí mobilita většiny českých domácností, se vyčerpává.
Kvůli nejistotě na trhu si lidé svá starší, spolehlivá auta (často legendární „jedničkové octavie“ nebo naftové motory bez složitých filtrů) nechávají déle. Výsledek? Kvalitních ojetin je málo a jejich cena letí vzhůru. To, co dříve stálo padesát tisíc, dnes stojí sto, a v horším technickém stavu.
Euro 7 a bič na starší vozy
Nová emisní norma Euro 7 sice byla pod tlakem (i českých) politiků částečně zmírněna, přesto ale přinese zdražení výroby malých, dostupných aut. Vozy jako Škoda Fabia nebo Hyundai i20 se dostávají na cenovou hranici, kde se už lidem s průměrným platem nevyplatí kupovat je jako nové.
A nejde jen o emise z výfuku. Nově se sledují i emise z brzd a pneumatik, což zasáhne i elektromobily. Pro běžného uživatele to znamená jediné: dražší provoz, dražší náhradní díly a složitější technologii, kterou už si „v garáži“ nikdo neopraví.
Elektromobilita: Spása, nebo sociální propast?
Elektromobily jsou technologickým zázrakem, ale pro velkou část Čechů zůstávají nedosažitelným snem. Nejde jen o pořizovací cenu, která je stále o stovky tisíc vyšší než u srovnatelných spalováků. Jde o infrastrukturu.
Obyvatel pražského sídliště nebo paneláku v Ostravě nemá kde nabíjet. Představa, že z každého okna visí prodlužovačka do auta na parkovišti, je nereálná. Pokud stát nenajde cestu, jak učinit čistou mobilitu dostupnou pro každého, hrozí, že se společnost rozdělí na ty, kteří mají na nové „elektro“, a na ty, kteří budou nuceni dožívat v neustále se rozpadajících ojetinách, za jejichž provoz budou platit čím dál vyšší ekologické daně.
Co nás čeká v příštích pěti letech?
Analytici předpokládají několik scénářů:
1. Rozmach operativních leasingů: Lidé přestanou auta vlastnit. Budou si je jen pronajímat, což ale v dlouhodobém horizontu vyjde dráž.
2. Stárnutí vozového parku: Češi se budou snažit udržet své „staré diesely“ při životě za každou cenu, což paradoxně ekologii nepomůže.
3. Sdílená mobilita: Ve městech pravděpodobně ubyde soukromých aut ve prospěch sdílených služeb. Pro venkov, kde je auto nutností k cestě do práce či k lékaři, to však není řešení.
Závěrem: Je čas na paniku?
Panika není na místě, ale ostražitost ano. Éra, kdy si každý student mohl za pár výplat koupit pojízdné auto, pomalu končí. Budoucnost mobility bude o efektivitě a pravděpodobně i o určité skromnosti. Otázkou zůstává, zda jsme na tuto změnu jako společnost připraveni a zda politici chápou, že auto v Česku není rozmar, ale základní životní potřeba.
Co si o tom myslíte vy? Plánujete si nechat své současné auto „dokud to půjde“, nebo uvažujete o přechodu na elektriku? Bojíte se, že vám zakážou vjezd do měst? Zapojte se do diskuze níže!
