Článek
Novoroční kocovina a generál v televizi
Je pár dní po Novém roce, salát je snězený, šampaňské vypité a my se probouzíme do té šedivé lednové reality. Jako spousta z vás jsem si nenechal ujít novoroční projev prezidenta Petra Pavla. Mám pro něj slabost, nebudu lhát. Ten chlap má charisma, umí mluvit klidně a dává nám pocit, že kormidlo drží někdo, kdo se hned tak nepopo… no, však víte co.
Ale letos, když mluvil o nutnosti vytrvat v podpoře Ukrajiny, o tom, že bezpečnost není zadarmo a že zlo se nesmí nechat vyhrát, ve mně hlodal červíček pochybností. Ne proto, že bych s ním nesouhlasil. Srdcem jsem s ním. Ale hlavou? Hlavou jsem byl v supermarketu, kde jsem před svátky nechal půl výplaty, a na zpravodajských webech, které už dva roky točí tu samou písničku.
Titulková masáž: Od naděje k depresi
Zkuste si udělat malý experiment. Otevřete si teď hned Seznam nebo Novinky. Co vidíte? Vedle zprávy o hromadné nehodě na D1 na vás pravděpodobně vyskočí něco jako: „Rusko chystá jarní ofenzivu“ nebo „Zelenskyj varuje před nedostatkem munice“.
Problém médií v roce 2026 není v tom, že by neinformovala. Problém je, že z války udělala nekonečný seriál, který už lidi přestává bavit sledovat. Je to kruté to takhle říct, já vím. Tam umírají lidé. Ale psychika obyčejného Čecha má své limity.
Pamatujete na začátek? To nadšení, ty sbírky? Dneska čtu zprávu o dalším balíčku pomoci a první, co mě napadne, není „sláva, pomáháme“, ale sobecké „kolik to zase bude stát?“. A stydím se za to. Fakt se za to stydím. Ale myslím, že v tom nejsem sám. Prezident v projevu apeloval na naši morálku, ale noviny nám denně servírují spíš strach a beznaděj.
Válka slov vs. válka v blátě
V posledních týdnech se hodně mluví o tom, že konflikt „zamrzl“. Že se fronta nehýbe. A do toho slyšíme politiky – naše i ty světové – jak se předhánějí v silných vyjádřeních na summitech v Bruselu. Fotí se, podávají si ruce, slibují „podporu tak dlouho, jak bude třeba“.
Jenže ten kontrast je pro nás dole čím dál ostřejší.
Na jedné straně vidím v televizi naleštěné sály, kde se mluví o principech demokracie.
Na druhé straně čtu reportáže z fronty, kde kluci mladší než můj syn sedí v zablácených zákopech pod palbou dronů, protože jim chybí základní vybavení.
A někde mezi tím jsme my, čeští čtenáři. Máme pocit, že se točíme v kruhu. Novináři nás krmí senzacemi – jeden týden to vypadá na ukrajinský průlom, druhý týden na ruské vítězství. Je to jako na houpačce, ze které se vám chce zvracet. Mám pocit, že média někdy zapomínají, že nepopisují fotbalový zápas, ale tragédii. Clickbaitové titulky typu „Putinův šokující tah“ už ve mně nevyvolávají zvědavost, ale jen otrávené povzdechnutí.
Lokální realita: Hrdinství se špatně natírá na chleba
Když se pak vypne televize s projevem a zavře se notebook se zprávami, zůstane ticho v obýváku. A v tom tichu se ozývají ty naše malé, české starosti.
Je hezké být na „správné straně historie“, jak říkají politici. Ale taky je fajn mít na zaplacení záloh na plyn.
Mám pocit, že se nůžky mezi tím, co čteme v „velkých“ novinách o geopolitice, a tím, co řešíme v hospodě nebo v práci, rozevírají čím dál víc. Lidi jsou unavení. Nejsou proruscí (až na pár křiklounů na Facebooku), jsou prostě jen unavení. Unavení z toho, že nevidí světlo na konci tunelu.
Prezident Pavel má pravdu, když říká, že nesmíme polevit. Z geopolitického hlediska je to jasné jako facka. Pokud padne Ukrajina, máme problém my všichni. To chápu. Ale politici a novináři by měli pochopit i nás. Že naše ochota přinášet oběti není bezedná studna.
Co bych si přál od novinářů (a politiků) v roce 2026?
Nechci, aby mi lhali, že je všechno růžové. Ale taky nechci tu neustálou hysterii.
Chtěl bych, aby se v novinách víc psalo o tom, jaký má ta pomoc reálný smysl, a méně se spekulovalo o tom, co by kdyby.
Chtěl bych, aby politici, když už mluví o hodnotách, mluvili taky o tom, jak konkrétně pomůžou českým lidem zvládnout dopady téhle dlouhé krize.
Zatím mám pocit, že žijeme ve dvou světech. V jednom se bojuje o osud Evropy a pronášejí se vzletné projevy. V tom druhém se počítají koruny před výplatou a lidi se bojí budoucnosti. A média? Ta bohužel často přilévají olej do ohně, místo aby tyhle dva světy propojovala pochopením a fakty.
Až si zítra ráno zase otevřu zprávy, asi tam bude další děsivý titulek. Zkusím se nenaštvat. Zkusím si vzpomenout, že za těmi titulky je složitý svět, který se nedá smrsknout do jedné věty. Ale upřímně? Bude to fuška. Protože být informovaným občanem v dnešní době je někdy o zdravý rozum.
