Článek
Vánoce v neprůstřelné vestě
Je středa, sedmého ledna. Většina z nás už včera nebo dneska nastoupila zpátky do práce. Děti se šourají do škol, stromeček v obýváku už začíná nebezpečně pelichat a my už řešíme faktury, termíny a běžný stres. Vánoční nálada je pryč.
Ale pak si otevřu zprávy a dojde mi jedna věc. Pro miliony lidí kousek na východ od nás je dnešek tím nejdůležitějším dnem v roce. Pravoslavné Vánoce. Představte si to. Představte si, že se dneska snažíte udělat slavnostní večeři pro rodinu, ale místo světýlek na stromečku se modlíte, aby nešel proud, protože to znamená, že zrovna neútočí na elektrárnu. Nebo že váš táta, místo aby krájel krocana (nebo u nich spíš kuťu), sedí v zabláceném zákopu u Charkova a doufá, že se dožije rána.
Slyším kolem sebe ty řeči: „Už je to dlouhý.“ „Už mě to nezajímá.“ „Ať se dohodnou.“ Chápu tu únavu. Jsme vyčerpaní. Všechno zdražilo, politika nás štve. Ale lidi, ruku na srdce – máme právo fňukat, když sedíme v teple kanceláře nebo dílny, zatímco oni slaví narození Páně v krytech?
Fandím slabšímu, co se nedal
Víte, co mě na Ukrajincích fascinuje i po těch letech války? Že i dnes, 7. ledna 2026, si ty Vánoce vzít nenechají. Že se nepoložili. Vzpomeňte si na únor 2022. Všichni ti „experti“ jim dávali tři dny. A oni tam pořád jsou.
Jsem obyčejný chlap a v životě jsem se naučil jednu věc: Když vidíš, že velký mlátí malého, a ten malý se zvedne ze země, utře si krev a řekne „ještě ne“, tak máš sakra povinnost mu jít pomoct. Ne se otočit zády a říct „to je vaše věc“.
Rusko se chová jako ten ožralý soused, co si myslí, že mu patří celý barák, a když mu neotevřete, vykope dveře. My Češi s tím máme své zkušenosti. Rok 1968. Pamatujete? Nebo vám o tom vyprávěli tátové? Tehdy nás v tom svět nechal vykoupat. My bychom teď neměli udělat tu samou chybu.
Ukrajina bojuje i za můj gauč
Často slýchám v hospodě: „Proč tam sypeme peníze, měli bychom se starat o naše lidi.“ To zní hezky, to se dobře poslouchá. Ale je to krátkozraké.
Já to beru selským rozumem. Putin a jeho parta se netají tím, že chtějí zpátky impérium. Že se jim stýská po hranicích, kde jsme byli i my. Ukrajina je teď ten pytel s pískem, který drží povodeň. Když ten pytel praskne, voda poteče dál. A věřte mi, radši pošlu pár stovek na munici, než abych musel posílat svého syna na cvičení k hranicím, protože se ruský tank objevil u Košic.
Investice do obrany Ukrajiny je ta nejlevnější pojistka naší vlastní svobody. To není politikaření, to je čistá pragmatika. Každý ruský útok odražený u Doněcku je útok, který se nestal u Prahy.
Dárek k Vánocům? Naděje
Když se podívám zpátky, jsem na nás, na Čechy, vlastně pyšný. Přijali jsme statisíce maminek s dětmi. Většina z nich už maká, jejich děti mluví česky, stali se našimi sousedy. Ukázali jsme, že nejsme žádný malý, sobecký národ.
Jasně, není všechno růžové. Nikdo není svatý, ani Ukrajinci. Ale ve válce jde o princip. Jeden stát napadl druhý. Tečka. Není tam žádné „ale“.
Dneska je 7. ledna. My už balíme ozdoby, oni rozbalují dárky – pokud nějaké mají. My můžeme Ukrajině darovat aspoň to, že na ně nezapomeneme. Že nebudeme papouškovat ty nesmysly o „míru“, který ve skutečnosti znamená kapitulaci.
Já jim přeju vítězství. Opravdu a upřímně. Přeju jim, aby ten ruský medvěd zalezl zpátky a dal pokoj. A hlavně jim přeju, aby příští rok, 7. ledna 2027, mohli slavit v tichu. V tom krásném tichu, kdy nehoukají sirény, ale slyšíte jen praskat sníh pod nohama.
