Článek
Teda, když se člověk ohlédne za tím posledním rokem, je to až neuvěřitelný. Přijde mi, že se ten svět nezměnil jenom o kousek, ale že jsme prostě skočili do úplně jiné dimenze. Ještě nedávno jsme se smáli videím, kde se Siri nebo Alexa totálně zamotaly do jednoduché věty o počasí, a dneska? Dneska máme v kapse věc, která vám za minutu napíše bakalářku, vymyslí marketingovou strategii pro firmu, nebo vygeneruje fotku vaší vysněné dovolené, která vypadá líp než realita. Umělá inteligence prostě vykopla dveře laboratoří, vtrhla nám do obýváků a my jsme si na to zvykli tak rychle, až je to vlastně děsivý.
Všimli jste si toho taky? Chatboti, hlasoví asistenti, algoritmy na YouTube, co přesně vědí, že ve dvě ráno chcete koukat na čištění koberců… to všechno se stalo takovou běžnou kulisou našich životů. Ale to nejzajímavější na tom všem není ta technika pod kapotou. Fascinuje mě (a přiznám se, že mě z toho občas i mrazí v zádech), jak neuvěřitelně rychle se mění náš vztah k času, k práci a hlavně k našemu vlastnímu soukromí.
Digitální kámoš, co nikdy nespí
Vezměte si třeba takovou tu ranní klasiku. Vstanete, ještě se slepenýma očima se zeptáte asistenta, jak bude, a on vám do toho hned nasype shrnutí zpráv, abyste byli v obraze. Pak mu řeknete, že v lednici zbyla jen povadlá cuketa a půlka balkánského sýra, a on vám během vteřiny vyhodí recept na luxusní placky. Zní to jako naprostá pohoda, že jo? Ušetříte čas, nemusíte přemýšlet.
Jenže ono to jde dál. Lidi se dneska s tou AI začínají bavit úplně jinak. Už to není jen „najdi mi nejbližší lékárnu“. My se jí začínáme svěřovat. Lidi jí píšou o svých vztahových problémech, o tom, že je šéf v práci štve, nebo že se cítí osaměle. Proč? Protože ta AI vás nesoudí. Nemá blbý kecy, neprotočí panenky, když už to slyší podesáté, a je tu pro vás 24/7. Na jednu stranu je to super nástroj, jak si srovnat myšlenky v hlavě, ale na druhou… není to trošku smutný? Kam se z toho všeho vytrácí ten lidský kontakt? Žádný kód vám nenahradí to, když si s vámi kámoš sedne, poplácá vás po zádech a řekne: „Hele, to bude dobrý, pojď na jedno.“
Práce: Konečně budeme mít klid, nebo se uštveme?
Pak je tu práce. Tam je ten nástup AI asi nejvíc vidět. Každý druhý teď používá ChatGPT na maily, překlady nebo na analýzu tabulek, se kterými by se člověk jinak trápil půl dne. První dojem je euforie – „Paráda, konečně nebudu muset dělat tu otravnou rutinu a zbyde mi víc času na kreativní věci a na kafe!“ Jenže realita bývá často jiná.
Všimli jste si, jak na nás okolí začíná víc tlačit? Když všichni vědí, že stroj tu první verzi prezentace „vyplivne“ za deset vteřin, najednou se od vás čeká, že jich za den neodevzdáte dvě, ale deset. Tlak na výkon a rychlost roste do astronomických výšin. A já se pak ptám: Kdo tady vlastně určuje to tempo? My lidé se svými limity a potřebou spánku, nebo ty algoritmy, které nepotřebují ani oběd, ani dovolenou? Abychom se nakonec neuvrhli do kolotoče, ze kterého nepůjde vyskočit jen proto, že chceme držet krok s procesorem.
Kritické myšlení versus pohodlnost
A co ty etické otázky? To už nejsou jen kecy pro vědce v bílých pláštích. To se týká nás všech. Kolik dat o sobě vlastně těm gigantickým korporacím dobrovolně odevzdáváme při každém „pokecu“ s AI? Každá otázka, každá oprava, každý náš povzdech nad receptem – to všechno o nás něco vypovídá a někde se to ukládá.
Další věc je naše vlastní lenost. Když nám AI naservíruje odpověď na stříbrném podnose, kolik z nás si ji ještě reálně ověří? Přestáváme pochybovat. Přestáváme používat ten náš pověstný selský rozum. Stroj totiž není neomylný, on jen dává dohromady statisticky nejpravděpodobnější slova. Může vám s ledovým klidem tvrdit naprostý nesmysl a udělá to tak přesvědčivě, že mu uvěříte. Co nám pak zůstane jako ta naše unikátní lidská hodnota, když se vzdáme i vlastního kritického úsudku?
Jak z toho ven a nezbláznit se? Nechci tu znít jako nějaký prorok zkázy, co by nejradši všechny počítače naházel do rybníka a vrátil se k psacímu stroji. To vůbec ne. AI je geniální sluha a v mnoha ohledech nám může neskutečně ulehčit život. Ale musíme se s ní naučit žít tak, abychom z ní neudělali svého pána.
Moje rada? Zkoušejte to, hrajte si s tím, využívejte to, kde to dává smysl. Ale prosím vás, nenechte se tím úplně pohltit. Udržujte si ten balanc mezi digitálním světem a realitou.
Žádná umělá inteligence totiž nikdy nenahradí ten pocit, když se s někým fakt upřímně zasmějete, když se pohádáte o politiku u piva, nebo když společně něco totálně lidsky zvoráte a pak se tomu po letech zasmějete. To jsou ty věci, co dělají život životem.
Blíží se konec roku a to je vždycky takové to období, kdy se člověk trošku zastaví a přemýšlí, co dál. Možná je právě teď ten nejlepší čas si říct, že AI budeme brát jako dobrého kámoše na pomoc, ale kormidlo našeho života budeme pořád držet my. Než ty stroje začnou být tak chytré, že nás přesvědčí, že to kormidlo vlastně vůbec nepotřebujeme. Co myslíte vy? Už vás AI někdy pořádně vypekla, nebo na ni nedáte dopustit?
