Článek
Znáte ten pocit, kdy konečně usednete do sedadla, zapnete pás a doufáte v klidný let?
Ta naděje obvykle umírá ve chvíli, kdy se nad vaší hlavou rozjíždí šampionát v mlácení s úložnými skříňkami. Nechápu to. Proč mají lidé potřebu ty kufry do schránky doslova našlapat a pak s tím víkem prásknout tak, že se otřese celé letadlo? To je první zvukový doprovod naší cesty.
Sotva se letadlo odlepí od země a zhasne kontrolka pásů, nastává další zvláštní věc: hromadný úprk na záchod. Je to záhada. Lidé seděli hodinu v odletové hale, ale jakmile jsme ve vzduchu, polovina letadla má potřebu vstát a projít se na toaletu. Sledujete nekonečný průvod lidí, co se vám otírají o rameno v úzké uličce, zatímco ta druhá polovina nutně potřebuje něco z batohu v horní skříňce. Prásk, prásk! Mám pocit, že v českých hlavách platí přímá úměra: čím víc prásků, tím dřív tam budeme.
A pak to nejhorší. Malí cestovatelé, kteří se rozhodli, že jejich pláč musí slyšet i piloti v kabině. Chápu, bolí je uši, nudí se… ale vaše hlava po dvou hodinách ječení připomíná buben po rockovém koncertě. K tomu si připočtěte matky, které mají potřebu předvést celému letadlu své perfektní já. Zahájí výchovnou přednášku v tónu, který spolehlivě přehluší i motory, a vysvětlují dítěti vše tak usilovně, aby náhodou nikdo v okruhu deseti řad nepřeslechl, jak jsou neuvěřitelně uvědomělé. Samé „blá blá blá“ pro diváky, zatímco vy v duchu tušíte, že doma ta jejich svatá trpělivost končí hned ve dveřích u botníku. Jak v tomhle všem, proboha, usnout?
Většina rad je nudná – polštářek, klapky na oči, sluchátka. Někdo sází na panáka nebo prášky. Ale nedávno jsem narazila na jeden způsob, který funguje na základě vnitřního naschválu. Zapomeňte na počítání oveček.
Zavřete oči a začněte si v duchu důrazně přikazovat: „Jsem noční hlídač. Nesmím usnout. Musím hlídat tohle letadlo.“ Náš mozek je totiž rebel. Jakmile mu něco zakážete, začne to okamžitě dělat. Když si budete zakazovat spánek, mozek se unaví a „vypne“.
A když už to všechno přežijete, přijde přistání. Sotva se kola dotknou dráhy, spustí se tleskání. Tleskat pilotovi za to, že přistál, mi přijde asi stejně logické jako tleskat řidiči autobusu poté, co vás dovezl na zastávku k metru. Je to jeho práce a věřte mi, on se tam chtěl dostat živý úplně stejně jako vy.
Jenže tleskáním to nekončí. Sotva letadlo ještě v rychlosti brzdí, polovina lidí se odpoutá a vyskočí, jako by v letadle hořelo. Stojí v uličce, naklonění na stranu, a začne to nanovo: mlácení skříněk a nervózní popocházení, přestože se dveře otevřou až za deset minut.
Letadlo je vlastně taková lidská laboratoř. Vidíme tam všechny v celé své kráse. Někdy je nejlepší se prostě jen usmát a říct si, že ten cirkus kolem je vlastně docela vtipné divadlo.
Šťastný let a krásnou dovolenou!
