Článek
Dnes mi přišel opravit zářivku ten, co mi opravuje celý svět. Udělal to, co dělá vždycky – prostě přišel a opravil, co bylo rozbité. Uvařila jsem mu večeři a On povídal. Jen jsem mu naslouchala a dívala se na něj. Na chlapa, který každému pomůže a každého vyslechne, jen aby mu nakonec dali pocítit, že je ten špatný.
Mluvil a najednou to řekl. Že se nemá kde „dosytit“. Že nemá kde zpátky nabrat energii, a že by chtěl zpátky na svoji planetu. A v tu chvíli mi to došlo.
Ti nejsilnější lidé nepotřebují zachraňovat slovy. Nepotřebují naše rady, analýzy ani moudra o tom, jak mají žít. Potřebují jen pocit bezpečí. Místo, kde na vteřinu nemusí být ti šikovní, ti ochotní a ti, co všechno vyřeší. Potřebují vědět, že u vás můžou prostě jen být, i když zrovna nemají co nabídnout.
Dnes večer u mě neopravoval jen to světlo pod linkou. Myslím, že si přišel pro klid, který mu venku všichni kradou. A já jsem pochopila, že mu v tu chvíli dávám nejvíc tím, že po něm nic nechci. Že ho jen poslouchám a objímám.
Protože i ten, kdo mění zářivky celému světu, potřebuje občas nabrat sílu, aby mohl zítra zase svítit.
