Článek
Než stihnu odepsat, že se mi na squash zrovna dneska nechce, přijde druhá: „Kurt je objednaný na jednu hodinu. Čekám.“
Když vás o pětadvacet let mladší chlap postaví před hotovou věc, máte dvě možnosti: Buď přiznat, že už jste ve fázi „čaj o páté a deka“, nebo sebrat zbytky hrdosti a vlézt do té skleněné klece.
Naposledy jsem squash hrála před dvaceti lety. Tenkrát tam ještě nebyly kamery. S kamarádkou jsme tehdy přestaly chodit přesně v momentě, kdy je tam namontovali – nechtěly jsme se stydět za naše sportovní výkony. Chodily jsme si prostě jen tak „pinknout“ a u toho vážně nechcete mít obecenstvo.
Teď jsem tam stála znovu. On, mladý muž v nejlepších letech, za kterým se každá slečna otočí a pro kterého je pohyb přirozený jako dýchání. Byl na něj vážně hezký pohled – po kurtu kmital s neuvěřitelnou lehkostí, každý úder měl švih a on byl u každého míčku dřív, než se vůbec stihl odrazit od stěny. Zatímco on předváděl tuhle atletickou show a v jeho věku mu stačilo jen „být“ a s přehledem pálit jeden vítězný míč za druhým, já jsem spíš jen tak elegantně vlála v prostoru.
V té skleněné aréně jsem si připadala jako křeček v bubnu, kterému někdo vyměnil kolečko za čtverec. Mozek křičí: „Utíkej doleva!“, ale nohy se jenom udiveně ptají: „Doleva? To jako dneska?“ Párkrát jsem se na ten míček připravovala tak dlouho, až skočil úplně jinam, já jen máchla raketou do prázdna a pronesla: „Čekárna!“ Smála jsem se sama sobě a každý míček, který jsem takhle nedoběhla, mi jasně říkal: „Dortíčky? Zapomeň! Od zítřka jenom voda!“
Teď sedím doma a realita je krutá. Pravou rukou mám problém zvednout i hrnek s čajem. Třese se mi tak, že si ho příště budu muset uvařit do náprstku, aby nebyl tak těžký. Ale víte co? Přežila jsem to. On se sice zapotil jen trošku, ale nakonec to nebylo tak hrozné. Aspoň jsme si prodloužili život smíchem a já jsem na sebe pyšná, že ve svém věku nesedím jen u televize v papučích. A zítra? Zítra začínám tu dietu. Tedy pokud se mi podaří dojít do lednice.
