Článek
Telefon pípne a je to tady. První kamarádka píše: „Já potřebuju zhubnout!“ Druhá se hned přidá: „Já taky!“ Já už radši nepíšu nic, protože v lednu chce zhubnout i sousedovic angorská kočka. S kamarádkou o tom mluvíme dvakrát denně a máme to vymyšlené dokonale. Jen ta realita nám do toho pořád hází vidle.
Všechno je přitom připravené:
Elasťáky? Najdou se v každé skříni (i když ty moje mě už nějakou dobu podezřele škrtí).
Peníze na permici? To není problém.
Posilovna? Máme ji doslova za rohem. Navíc tu, do které můžete 24/7!
Tak proč sakra pořád sedíme u té kávy s dortíkem a o cvičení jenom mluvíme? Asi proto, že ta teorie nám jde mnohem lépe než praxe. Plánování, jak bychom vypadaly skvěle, pálí kalorie skoro samo.
A pak mi moje další kamarádka psycholožka (té by se přece mělo věřit, ne?) s naprostým klidem a obdivem v očích řekne: „Ty máš ale krásné tělo! Kdo vůbec řekl, že tělo musí být jen hubené?“
V tu chvíli se na ten dortík podíváte úplně jinak. Možná není problém v tom, že necvičíme, ale v tom, že se na sebe mračíme. Protože když vám psycholožka schválí postavu, byl by hřích jít se potit na pás, no ne?
Máte to taky tak? Že vaše největší sportovní výkony probíhají s kamarádkou v kavárně?
