Článek
1. máj jsem vnímal jako dítě, byl hodně veselý a těšil jsem se na něj. Na naší ulici bylo seřadiště a každý rok u našeho domu byli krojovaní Líšňáci. Ženy v nádherných krojích s mnoha spodničkami. Bylo slyšet, na ty spodničky hodně vtipů, kdy chlapy se ptali, jestli jich má opravdu dvanáct, jestli by ji je neměli přepočítat.
Podle veselí si nemyslím, že se lidem do průvodu nechtělo. Byla to taková velká radostná pouť, plná alegorických vozů, transparentů, vlajek ale i Lidových souborů. Hrálo se a tančilo celým tím průvodem. A lidé se na sebe usmívali.
Se školou, jako takovou, se do průvodu nikdy nešlo. Šli podniky, zájmové organizace, spolky, nebo jak jsem již říkal, Líšňáci, aby předvedli svůj kroj, písničky, typické pro ně. Na ně jsem se každý rok těšil.
Později, když jsem byl již zaměstnán, tak jsem se zúčastnil 1. máje s dětmi, jako čumil. Z okna tety, která bydlela na Lidické ulici, kudy procházel průvod. Děti byly nadšené. Mávaly na procházející pod okny a v rukou měli také vlaječky. Teta, která pracovala v Masně, hlasitě pozdravovala své spolupracovníky, kteří šli se širokými řeznickými sekerkami.
Když průvod v Brně skončil, to bylo kolem jedenácté hodiny, teta prostřela k obědu. Už to byla jakási tradice. Průvod a oběd u tety. Přišli i bratři strýce s rodinami kteří se průvodu aktivně účastnili. Vyprávěli svoje zážitky, protože nešlo vše hladce, někdy vázla organizace a trochu se to pomotalo a oni měli z toho legraci. Myslím, že se na to právě, těšili nejvíce.
Když se poobědvalo, pustila se televize, bylo tak kolem jedné hodiny po polední a Pražáci ještě mašírovali a mávali velkými vlajkami před tribunou vládních a stranických činitelů a provolávali hesla.
Po Sametové revoluci byli všichni Pražští pomýleni nebo donuceni.
