Článek
Slováci pod německým velením
Slovenská republika se v červnu 1941 připojila k německému tažení proti Sovětskému svazu. Na východní frontu vyslala několik vojenských formací, které se postupně zapojily do bojů po boku Wehrmachtu. Vedle známější Rychlé divize a Zajišťovací divize působil v Sovětském svazu také slovenský dělostřelecký pluk 31.
Jednotka vznikla v létě 1941 a její výzbroj tvořilo 24 houfnic vzor 14/19. V dubnu 1942 měla celkem 934 příslušníků: 40 důstojníků, 52 poddůstojníků a 842 vojáků.

V únoru 1942 byl pluk vyčleněn ze Zajišťovací divize a podřízen německému XVII. armádnímu sboru generála Karla Hollidta. Stalo se tak z iniciativy jeho velitele podplukovníka Karla Pichla, a to bez souhlasu slovenského ministerstva národní obrany a velení slovenské armády.
Slovenská jednotka tak fakticky přešla pod německé velení. Jejím novým působištěm se stal prostor u Charkova, kde se připravovaly další rozsáhlé operace na jižním úseku východní fronty.
Rudá armáda připravila mohutný útok
Na jaře 1942 se fronta v oblasti Charkova stala dějištěm rozsáhlého soustředění sovětských sil. Sovětské velení chtělo využít německého oslabení a zahájit ofenzivu, která měla zatlačit německé jednotky a znovu získat důležité průmyslové centrum.
Útok připravoval Jihozápadní front pod velením maršála Semjona Timošenka. Sověti shromáždili pěchotu, dělostřelectvo i tankové jednotky. Německé velení očekávalo další střet, ale rozsah a síla připravovaného útoku představovaly vážné nebezpečí.

Slovenský dělostřelecký pluk 31 zaujal postavení přibližně 50 kilometrů východně od Charkova. Byl zařazen do prvního sledu německého XVII. armádního sboru, který podléhal německé 6. armádě.
Do 11. května se jeho bojová činnost omezovala především na hlídkování a občasnou rušivou palbu. Vojáci čekali na další rozkazy a připravovali svá děla k případnému nasazení.
Následující noc se však situace dramaticky změnila.
12. května 1942: Sovětské tanky pronikly do slovenských postavení
V noci na 12. května zahájilo sovětské dělostřelectvo mohutnou palebnou přípravu. Na slovenská postavení dopadaly granáty a krátce nato následoval tankový útok.
Pro slovenské dělostřelce nastala mimořádně nebezpečná situace. Jejich houfnice byly určeny především k podpoře pěchoty na větší vzdálenost. Proti rychle postupujícím tankům T-34 se však ocitly v nevýhodě.
Během ranního útoku pronikl sovětský tank přímo do postavení dvou slovenských baterií. Několik houfnic doslova přejel. Baterie 2/31 přišla tímto způsobem o dvě děla. Zbývající dvě pokračovaly v palbě až do večera, kdy je jejich vlastní obsluhy po ústupu zničily, aby nepadly do rukou nepřítele.

Silná dělostřelecká palba a překvapivý tankový útok způsobily ve slovenských liniích zmatek. Obrana se začala rozpadat a stále více vojáků opouštělo svá postavení. Někteří ustupovali do okolních lesů, jiní se snažili najít své jednotky a důstojníky.
Rozkaz k všeobecnému ústupu přišel až v odpoledních hodinách. Část děl se nepodařilo zachránit a další byla zničena vlastními obsluhami. Zbraně, které zůstaly na bojišti, následně ukořistily sovětské jednotky.
Velitel pluku skončil v sovětském zajetí
Útok znamenal pro slovenskou jednotku těžkou porážku. Její velitel podplukovník Karel Pichl se dostal do sovětského zajetí. Spolu s ním padli do rukou Rudé armády také další důstojníci, mezi nimi poručík L. Pfiegl a poručík P. Gajdoš.
Ztráty pluku byly později vyčísleny na 19 mrtvých, 14 raněných a 20 nezvěstných. Mezi nezvěstnými se nacházel i samotný velitel. Novým velitelem se stal podplukovník Quido Dotzauer.
Největší ranou však byla ztráta výzbroje. Pluk přišel o všech 24 houfnic vzor 14/19, tedy o celé své původní dělostřelecké vybavení.
Jednotka, která měla podporovat německou obranu, tak během jediného dne ztratila schopnost plnit svůj hlavní úkol.
Německý protiútok změnil situaci
Sovětská ofenziva u Charkova zpočátku dosahovala významných úspěchů. Německé jednotky byly zatlačeny a jejich obranné postavení se ocitlo pod silným tlakem. Německé velení však rychle připravilo protiútok.
Od 13. května následovaly německé údery, které postupně zastavily sovětský postup. Rudá armáda nedokázala udržet všechna dobytá postavení a v následujících dnech musela ustupovat.
Pro slovenské dělostřelce už ale bylo pozdě. Jejich děla byla zničena nebo ztracena a zbytky jednotky se musely reorganizovat. Velení se pokusilo vytvořit z rozptýlených skupin vojáků alespoň provizorní pěší jednotky.
V červenci 1942 rozhodlo slovenské ministerstvo národní obrany o opětovném vyzbrojení pluku. Měl dostat nových 24 houfnic vzor 14/19. Ještě předtím, 24. června, byl vyčleněn z německého XVII. armádního sboru.
Nová cesta na Kavkaz
Porážka u Charkova neznamenala definitivní konec slovenského dělostřeleckého pluku 31. Po reorganizaci a doplnění výzbroje dostal rozkaz přesunout se k Rychlé divizi, která se mezitím účastnila německého postupu na Kavkaz.
Vojáci se nejprve přepravili vlakem do Rostova na Donu. Odtud pokračovali v náročném pochodu směrem na Kavkaz. Dne 15. září 1942 se podplukovník Quido Dotzauer hlásil veliteli Rychlé divize.

Pluk sice dorazil s novými houfnicemi, ale bez munice, což představovalo další vážný problém. Jeho příslušníci tak po katastrofě u Charkova vstupovali do nové etapy války za obtížných podmínek.
Příběh slovenského dělostřeleckého pluku 31 ukazuje, jak se vojáci Slovenské republiky dostávali pod přímé německé velení a jaké následky mělo jejich nasazení na východní frontě. U Charkova se během jediného dne rozpadla jednotka, která ještě před několika měsíci představovala významnou součást slovenského polního dělostřelectvaa.
Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.
Zdroje:
● Pavel Mičianik – Slovenský delostrelecký pluk 31 v druhej bitke o Charkov, Vojenská história 2/2006
● Martin Lacko – Dočasne pod Wehrmachtom: slovenský delostrelecký pluk 31 na východnom fronte (február – júl 1942), Historický časopis 3/2006
● Martin Lacko – Skaza delostreleckého pluku 31 pri Charkove, Historické rozhľady I/2004
● Ústav pamäti národa – Padlí, zomrelí a zabití slovenskí vojaci v priebehu protisovietskeho ťaženia
● Jozef Pecina, Michael Tkacik – Eastern Front Operational Constraints on Slovak Artillery, 1941–1943





