Článek
První velký střet Američanů s Wehrmachtem
Na začátku roku 1943 se válka v severní Africe blížila k rozhodujícímu okamžiku. Po porážce u El Alameinu a ústupu přes Libyi se německé a italské jednotky stáhly do Tuniska. Z východu na ně tlačila britská 8. armáda generála Bernarda Montgomeryho, zatímco ze západu postupovali Američané a Britové, kteří se v listopadu 1942 vylodili v severní Africe během operace Torch.
Německý polní maršál Erwin Rommel věděl, že jeho situace je stále obtížnější. Spojenecké armády měly převahu v lidech, technice i zásobování. Německé jednotky navíc trpěly nedostatkem paliva a jejich zásobovací trasy byly stále více ohrožovány spojeneckým letectvem a námořnictvem.
Přesto Rommel nehodlal pouze pasivně čekat na porážku. Rozhodl se využít slabin spojeneckých jednotek a zasadit jim úder v prostoru tuniských hor.
Zvláštní pozornost věnoval americkému II. sboru, kterému velel generálmajor Lloyd Fredendall. Američané měli za sebou úspěšné vylodění v severní Africe, ale jejich pozemní jednotky dosud neměly mnoho zkušeností s bojem proti zkušeným německým obrněným divizím.
Právě to se mělo brzy změnit.
Němci objevili slabinu v americké obraně
Americký II. sbor rozmístil své jednotky na širokém území centrálního Tuniska. Obrana byla rozptýlená a jednotlivé jednotky od sebe často dělila značná vzdálenost. V některých případech si nemohly navzájem poskytnout účinnou podporu.
Generál Fredendall navíc řídil operace z velitelského stanoviště vzdáleného od předních linií. Osobní průzkum terénu a přímý kontakt s podřízenými veliteli nebyly jeho silnou stránkou.
L.R.Fredendall
Německé velení si uvědomovalo, že americká obrana nabízí příležitost k úspěšnému útoku. Plán počítal s údery několika obrněných skupin, které měly proniknout přes horské průsmyky, rozdělit spojenecké síly a ohrozit jejich týl.
Na operaci se podílely německé 10. a 21. tanková divize a jednotky Afrikakorpsu. Situaci však komplikovalo rozdělené velení německých sil v Tunisku. Rommel nebyl jediným velitelem, který mohl o nasazení všech obrněných jednotek rozhodovat. Generál Hans-Jürgen von Arnim velel 5. tankové armádě a měl vlastní operační záměry.
Německé velení tedy nebylo zdaleka tak jednotné, jak by se mohlo zdát z pozdějších vyprávění o Rommelově genialitě.
Sidi Bou Zid: Američané se dostávají do pasti
14. února 1943 zahájili Němci útok v prostoru průsmyku Faid a u Sidi Bou Zid. Proti americkým pozicím postupovaly tankové a motorizované jednotky podporované dělostřelectvem a letectvem.
Americká obrana se rychle dostala do problémů. Německé jednotky využívaly terén, obcházely izolovaná postavení a útočily na americké jednotky z několika směrů.
Zvlášť těžká situace nastala u Sidi Bou Zid. Dvě bojové skupiny amerického 168. pěšího pluku se ocitly odříznuté na vyvýšených pozicích. Pokusy o jejich vysvobození selhaly a německé jednotky postupně uzavřely obklíčení.
Z přibližně dvou tisíc mužů se podařilo za tmy uniknout jen několika stovkám. Většina padla do zajetí nebo zahynula.
Americké tankové jednotky se pokoušely situaci zachránit protiútoky, ale jejich nasazení nebylo dostatečně koordinované. Německé osádky měly mnohem více bojových zkušeností a dokázaly využít chyb protivníka.
Američané postupně ztráceli tanky, obrněná vozidla i dělostřelectvo. Ústup se změnil v chaotický boj o záchranu jednotek.
Do 16. února byla americká obrana v prostoru Sidi Bou Zid vážně narušena. Německé jednotky obsadily Sbeitlu a otevřely si cestu dále na západ.
Kasserinský průsmyk: cesta k americkému týlu
Dalším cílem se stal Kasserinský průsmyk, který procházel horským masivem Dorsale. Jeho ovládnutí nabízelo Němcům možnost proniknout do spojeneckého týlu a ohrozit důležitá zásobovací centra.
19. února zahájily německé jednotky útok v prostoru průsmyku. Američtí obránci se snažili udržet své pozice, ale německý tlak byl silný. Do bojů se zapojily také italské jednotky a obrněná vozidla.
Německým tankistům pomáhaly zkušenosti získané během dlouhých bojů v severní Africe. Uměli využívat terén, koordinovat postup tanků s pěchotou a dělostřelectvem a rychle reagovat na pohyb protivníka.
Američané naopak často bojovali v roztříštěných skupinách. Jejich velitelé někdy nedokázali správně vyhodnotit situaci a jednotky se dostávaly do nebezpečných postavení bez dostatečné podpory.
Německý průlom vyvolal mezi spojeneckými jednotkami značné obavy. Obránci ustupovali a některé pozice museli opustit pod tlakem obrněných útoků.
Rommel však nechtěl zůstat pouze u taktického vítězství. Jeho cílem bylo využít průlomu a pokračovat směrem k Tébesse, důležitému americkému zásobovacímu a logistickému centru. Úspěch by mohl výrazně ohrozit spojenecké síly v celé oblasti.
Jenže tentokrát už Němci narazili na mnohem lépe připravenou obranu.
Američané se vzpamatovali
Spojenecké velení si uvědomilo, že další ústup by mohl mít katastrofální následky. Do prostoru byly přesouvány nové jednotky a obránci začali budovat souvislejší obrannou linii.
Zvláštní význam získala obrana u Thaly a na přístupech k Tébesse. Americké a britské jednotky zde dokázaly vytvořit silnější postavení, které podporovalo dělostřelectvo a protitankové zbraně.
21. a 22. února se německé jednotky pokusily pokračovat v útoku. Zpočátku dosáhly dílčích úspěchů, ale narazily na stále tvrdší odpor. Americké dělostřelectvo způsobovalo německým útočným skupinám značné ztráty a britské jednotky u Thaly dokázaly odolat i silným obrněným útokům.
Rommel se ocitl před problémem, který nemohl jednoduše vyřešit dalším postupem. Jeho jednotky byly vyčerpané, zásobování komplikované a spojenecká obrana stále silnější.
22. února proto rozhodl o ukončení ofenzivy a stažení svých jednotek. Německý útok sice způsobil Američanům těžké ztráty a na několik dní narušil jejich postavení, ale nedosáhl hlavního strategického cíle.
Kasserinský průsmyk tak zůstal jednou z nejvýznamnějších porážek americké armády v severní Africe, ale nikoliv rozhodujícím německým vítězstvím.
Cena americké nezkušenosti
Porážka u Kasserinského průsmyku odhalila vážné problémy americké armády. Nešlo pouze o nezkušenost řadových vojáků. Zásadní chyby se objevily také ve velení, organizaci obrany a spolupráci jednotlivých druhů vojsk.
Jednotky byly příliš často rozdělovány do malých skupin, které nemohly účinně spolupracovat. Tanky, pěchota a dělostřelectvo nebyly vždy nasazovány jako jeden celek. Komunikace mezi americkými a britskými veliteli navíc vázla.
Velkým problémem byla také nedostatečná koordinace letectva a pozemních sil. Spojenci si uvědomili, že bez jednotného systému velení a lepší spolupráce nebude možné využít jejich materiální převahu.
Generál Dwight D. Eisenhower proto přistoupil k zásadním změnám. Generál Fredendall byl zbaven velení II. sboru a 6. března 1943 jej vystřídal generál George S. Patton. Později se jeho zástupcem stal Omar Bradley.
Změny se dotkly také celkového spojeneckého velení v severní Africe. Zlepšila se koordinace mezi americkými a britskými jednotkami i spolupráce pozemních sil s letectvem.
Americká armáda začala důsledněji prosazovat soustředěné nasazení celých jednotek, lepší průzkum terénu a koordinaci tanků, pěchoty a dělostřelectva.
Rommel vyhrál bitvu, ale ne válku
Kasserinský průsmyk se stal symbolem amerického vojenského ponížení v severní Africe. Německé jednotky ukázaly, jak dokáže zkušený protivník využít chyby nezkušené armády. Američané přišli o stovky obrněných vozidel a utrpěli tisíce ztrát mezi padlými, raněnými, nezvěstnými a zajatými.
Přesto by bylo chybou považovat celé střetnutí za jednoznačné německé vítězství. Rommel nedokázal zničit americký II. sbor ani dosáhnout Tébessy. Spojenecké síly se vzpamatovaly a pokračovaly v tlaku na německé a italské jednotky.
O několik měsíců později, v květnu 1943, kapitulovaly poslední významné síly Osy v Tunisku. Severní Afrika byla definitivně ztracena.
Kasserinský průsmyk tak nebyl jen příběhem německého vítězství. Byl také okamžikem, kdy se americká armáda bolestivě poučila. Z nezkušených jednotek, které v únoru 1943 ustupovaly před německými tanky, se během dalších měsíců stávala mnohem nebezpečnější bojová síla.
Rommel jim uštědřil tvrdou lekci. Američané ji však dokázali využít.
Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.
Zdroje a literatura
George F. Howe: Northwest Africa: Seizing the Initiative in the West, oficiální historie americké armády.
Rick Atkinson: An Army at Dawn: The War in North Africa, 1942–1943.
Kenneth J. Sullivan: The Battle of Kasserine Pass.
National WWII Museum: Kasserine Pass: German Offensive, American Victory.
U.S. Army Center of Military History: American Military History, Volume II.
