Mandžusko 1945: Sovětský blitzkrieg rozdrtil japonskou armádu. Rudá armáda překonala pouště i hory

Útok, který měl změnit poměr sil v Asii

Když v květnu 1945 kapitulovalo nacistické Německo, válka v Asii pokračovala. Japonské císařství sice ztrácelo území v Tichomoří, jeho armáda však stále držela rozsáhlé oblasti pevninské Asie. Jedním z nejdůležitějších opěrných bodů bylo Mandžusko, které Japonsko okupovalo od roku 1931 a následně zde vytvořilo loutkový stát Mandžukuo.

Oblast měla značný strategický význam. Nacházely se zde průmyslové podniky, železnice, doly i vojenské základny. Japonské velení navíc počítalo s tím, že Kuantungská armáda dokáže případný sovětský útok zadržet a vázat značné síly nepřítele.

Situace se však během války výrazně změnila. Japonsko postupně přesouvalo zkušené jednotky do jiných oblastí, zejména kvůli bojům proti Spojeným státům. Kuantungská armáda tak už nebyla tou silou, která v minulosti představovala významnou hrozbu pro sovětský Dálný východ. Přesto disponovala početnými jednotkami, opevněnými oblastmi a rozsáhlým územím, které musel útočník překonat.

Sovětský svaz se na válku s Japonskem připravoval už během posledních měsíců bojů v Evropě. Na jaltské konferenci v únoru 1945 Stalin slíbil, že se Sovětský svaz zapojí do války proti Japonsku po porážce Německa. Moskva zároveň sledovala vlastní strategické cíle v severovýchodní Asii.

Rudá armáda přesunula na východ obrovskou sílu

Přesun vojsk z Evropy na Dálný východ patřil k mimořádně náročným logistickým operacím. Sovětské velení muselo přepravit vojáky, tanky, dělostřelectvo, munici, pohonné hmoty i zásoby na vzdálenost tisíců kilometrů. Rozhodující roli hrála železniční doprava a pečlivé plánování zásobování.

Velitelem sovětských sil na Dálném východě se stal maršál Alexandr Vasilevskij. Pro ofenzivu byly připraveny tři hlavní směry útoku. Z východu měly postupovat jednotky 1. dálněvýchodního frontu, ze západu Transbajkalský front a ze severu 2. dálněvýchodní front.

Celkově Sověti soustředili přes 1,5 milionu vojáků. K dispozici měli tisíce děl a minometů, více než pět tisíc obrněných vozidel a přibližně 3 700 letadel, podle použitého vymezení nasazených sil. Vedle pěchoty a tankových jednotek měly důležitou úlohu letectvo, ženijní vojsko a mobilní předvoje.

Japonská obrana byla rozmístěna na obrovském prostoru. Část jednotek držela pevnostní oblasti na hranicích se Sovětským svazem, další síly chránily důležitá města a železniční uzly. Japonské velení očekávalo hlavní úder přes oblasti, kde se dalo snáze postupovat s těžkou technikou. Sověti však připravili plán, který počítal s útokem z několika směrů současně.

9. srpna 1945: Ofenziva začíná

Sovětský svaz vyhlásil Japonsku válku 8. srpna 1945. Následující den zahájila Rudá armáda rozsáhlou ofenzivu, známou jako mandžuská strategická útočná operace nebo také operace Srpnová bouře.

Útok nepřišel pouze po dobře přístupných komunikacích. Sovětské jednotky překračovaly hranice v několika odlišných typech terénu, od horských oblastí na východě přes rozsáhlé stepi až po pouštní a polopouštní oblasti na západě. Právě zde se ukázala výhoda koordinovaného postupu a schopnosti armády operovat i mimo hlavní silniční tahy.

Na západě postupovaly sovětské síly přes Mongolsko směrem k centrálním oblastem Mandžuska. Jejich postup vedl přes poušť Gobi a horský masiv Velkého Chinganu. Japonské velení předpokládalo, že takový terén zpomalí útočníka a omezí nasazení obrněné techniky. Sovětské mobilní jednotky však dokázaly překážky překonávat a pronikat do týlu obránců.

Na východě se sovětské jednotky střetly s opevněnými japonskými pozicemi. Některé pevnostní oblasti kladly tvrdý odpor, ale jejich obránci se ocitali v situaci, kdy je útočník obcházel a postupoval dál. Obrana jednotlivých opěrných bodů tak stále méně ovlivňovala vývoj celé operace.

Tanky pronikaly do hloubky japonského týlu

Právě rychlost a hloubka postupu daly operaci charakter připomínající blitzkrieg. Sovětské velení využilo zkušenosti získané v bojích proti německé armádě. Místo pomalého dobývání každého opevnění se snažilo pronikat do hloubky nepřátelského území, obsazovat důležité uzly a narušovat spojení mezi japonskými jednotkami.

Tankové a mechanizované svazky postupovaly vpřed, zatímco pěchota, dělostřelectvo a další podpůrné jednotky pomáhaly překonávat odpor a zabezpečovat komunikace. Letectvo útočilo na vybrané cíle a podporovalo pozemní operace. Rychle se pohybující předvoje přitom mohly dorazit do prostoru, který japonské velení ještě považovalo za relativně bezpečný.

Nešlo však o bezproblémový pochod. Sovětské jednotky musely překonávat náročný terén, dlouhé zásobovací trasy a nedostatek kvalitních komunikací. Některé japonské posádky bojovaly tvrdě, zejména v opevněných oblastech a při obraně důležitých měst. Výsledek ale stále více určovala skutečnost, že japonská armáda nedokázala vytvořit souvislou obrannou linii schopnou zastavit útok ze tří směrů.

Sovětské síly tak obcházely řadu pozic, přerušovaly spojení a ohrožovaly ústupové cesty. Japonské jednotky se ocitaly v izolaci, aniž by měly dostatek času na přeskupení a vytvoření nové obrany.

Boje o města a zhroucení Kuantungské armády

S postupem Rudé armády se boj přesouval k hlavním městům a dopravním uzlům Mandžuska. Významnou roli hrály Mukden, dnešní Šen-jang, Čchang-čchun a Charbin. Jejich ztráta znamenala nejen územní porážku, ale také rozpad důležitého systému japonské vojenské a správní kontroly.

Ne všechny boje skončily okamžitě. V některých oblastech Japonci kladli organizovaný odpor a sovětské jednotky musely nasazovat dělostřelectvo i další těžké zbraně. V dalších sektorech se však obrana rozpadala rychleji, než japonské velení dokázalo reagovat.

Kuantungská armáda se ocitla v kritické situaci. Její jednotky byly rozdělené na rozsáhlém území, spojení mezi nimi se narušovalo a sovětské kolony pronikaly stále hlouběji. Mnoho japonských vojáků navíc nemělo zkušenosti s bojem proti tak rozsáhlé a dobře koordinované obrněné ofenzivě.

Japonské velení postupně ztrácelo možnost řídit obranu jako celek. Tam, kde se ještě bojovalo, se už často jednalo o izolované střety, nikoli o souvislou obrannou operaci schopnou změnit výsledek tažení.

Atomové bomby a sovětský útok: proč Japonsko kapitulovalo?

Sovětská ofenziva probíhala v okamžiku, kdy se japonské vedení snažilo najít cestu k ukončení války. Spojené státy svrhly 6. srpna atomovou bombu na Hirošimu a 9. srpna následoval útok na Nagasaki. Ve stejný den, kdy byla bombardována druhá z těchto měst, se naplno rozvíjela sovětská ofenziva v Mandžusku.

Japonsko tak čelilo několika zásadním krizím současně. Atomové bombardování ukázalo ničivou sílu nové zbraně, zatímco sovětský vstup do války zničil naději Tokia, že by Moskva mohla zprostředkovat přijatelný mír se západními Spojenci. Porážka Kuantungské armády navíc znamenala, že Japonsko ztrácelo významnou pozemní sílu na asijské pevnině.

Historici dodnes diskutují o relativní váze těchto faktorů při rozhodnutí o kapitulaci. Nelze ji vysvětlit jedinou událostí. Sovětská ofenziva však zásadně změnila strategickou situaci a ukázala, že Japonsko už nemůže počítat s udržením svých kontinentálních pozic.

Císař Hirohito oznámil přijetí podmínek kapitulace 15. srpna. Formální akt kapitulace byl podepsán 2. září 1945 na palubě americké bitevní lodi USS Missouri.

Vítězství, které mělo i tragické následky

Sovětská operace v Mandžusku patří k nejvýznamnějším vojenským tažením závěru druhé světové války. Během krátké doby Rudá armáda překonala rozsáhlé vzdálenosti, obešla řadu opevněných postavení a rozložila obranu početné japonské armády. Úspěch nebyl výsledkem jediného tankového průlomu, ale souhry strategického plánování, logistické přípravy a koordinovaných útoků na několika frontách.

Porážka Japonska na pevnině ovšem znamenala také začátek dalšího dramatu. Statisíce japonských vojáků padly do sovětského zajetí a mnoho z nich bylo deportováno do pracovních táborů v Sovětském svazu. Řada zajatců strávila v zajetí roky a tisíce se domů nikdy nevrátily. V obsazených oblastech zároveň následovalo soupeření o politický vliv, které pomohlo utvářet poválečnou podobu severovýchodní Asie.

Srpnová bouře tak nebyla pouze posledním velkým vítězstvím Rudé armády ve druhé světové válce. Její důsledky zasáhly poválečné uspořádání Číny, Koreje i celého regionu. Během několika týdnů se zhroutil japonský mocenský systém v Mandžusku — a svět vstoupil do nové éry. Éry studené války.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje