Mluvili německy. Přesto bránili Československo

Němci, kteří odmítli Hitlera

Když se dnes mluví o obraně československého pohraničí v září 1938, obraz bývá poměrně jednoduchý.

Na jedné straně českoslovenští vojáci, četníci a příslušníci Stráže obrany státu. Na druhé henleinovci a jednotky Sudetoněmeckého Freikorpsu, které se pokoušely československou státní moc z pohraničí vytlačit.

Jenže mezi německy mluvícím obyvatelstvem existovala ještě třetí skupina. Sudetoněmečtí antifašisté.

Především němečtí sociální demokraté odmítali Hitlera, nacismus i požadavek na připojení pohraničí k Německu. Československo pro ně nebylo cizím státem, který je třeba zničit. Byla to republika, ve které žili. A někteří byli ochotni ji bránit i se zbraní v ruce.

Republikanische Wehr

Jedním z hlavních nástrojů sudetoněmeckých sociálních demokratů byla Republikanische Wehr.

Navazovala na starší Rote Wehr, která původně sloužila především k ochraně sociálnědemokratických schůzí, shromáždění a průvodů. S rostoucím vlivem nacismu v Československu se však její význam změnil.

Od poloviny třicátých let se její členové stále častěji dostávali do konfliktů s henleinovci a nacistickými aktivisty.

V roce 1938 měla Republikanische Wehr přibližně 7 000 členů. Nebyla tedy malou skupinkou několika desítek lidí. Šlo o organizovanou polovojenskou sílu sudetoněmecké sociální demokracie.

Její členové veřejně dávali najevo, na čí straně stojí.

V červenci 1937 například v Ústí nad Labem přísahaly tisíce členů Republikanische Wehr věrnost Československu a připravenost stát za republikou.

Proti Henleinovi

Situace se během roku 1938 rychle zhoršovala. Po anšlusu Rakouska v březnu začal nacistický vliv mezi sudetskými Němci dále růst. Henleinova Sudetoněmecká strana získávala stále větší podporu a její požadavky se postupně měnily v otevřený tlak na rozbití Československa.

Sociální demokraté zůstávali jednou z hlavních politických sil, které Henleinovu politiku odmítaly. Násilí proto nebylo ničím výjimečným.

Docházelo ke střetům na politických schůzích, při demonstracích i mezi polovojenskými organizacemi.

Republikanische Wehr chránila stranické budovy a shromáždění a její členové se dostávali do přímých konfliktů s henleinovci. V některých případech už byly použity i střelné zbraně.

Zbraně pro obranu republiky

Československá vláda si přitom uvědomovala, že mezi sudetskými Němci existují lidé, kteří jsou ochotni stát na straně republiky.

V roce 1937 proto začala spolehlivým sudetoněmeckým antifašistům poskytovat zbraně. Členové Republikanische Wehr, kteří byli považováni za loajální republice, se tak mohli připravovat i na případný ozbrojený konflikt.

Když v září 1938 vypuklo henleinovské povstání, nešlo už jen o politický spor. Československé bezpečnostní složky bojovaly proti ozbrojeným povstalcům a jednotkám Sudetoněmeckého Freikorpsu, které podporovalo Německo.

A právě tehdy se Republikanische Wehr dostala do role, kvůli které si zaslouží místo v příběhu obrany Československa.

Po boku SOS

Po vyhlášení mobilizace 23. září 1938 byli do služby povoláni také německy mluvící občané Československa.

Spolehliví členové Republikanische Wehr sloužili společně s československými bezpečnostními složkami. Na některých místech byli nasazeni přímo s jednotkami Stráže obrany státu a pomáhali hlídat hranici, důležité objekty a týl československých jednotek.

Na jižní Moravě jsou doloženy případy, kdy bojovali přímo proti jednotkám Sudetoněmeckého Freikorpsu.

Někteří příslušníci Republikanische Wehr v těchto střetech padli. Jiní pomáhali při hlídkování, ochraně objektů nebo zpravodajské činnosti.

Nebyli přitom všichni bez výjimky hrdinové. Někteří podlehli nátlaku henleinovců a ze služby uprchli.

To ale nic nemění na skutečnosti, že část sudetoněmeckých antifašistů se v rozhodující chvíli postavila na stranu republiky.

Stejný jazyk, opačná volba

Na celé události je možná nejzajímavější právě tento paradox. V září 1938 mohli proti sobě stát dva muži, kteří oba mluvili německy.

Jeden byl přesvědčený, že budoucnost jeho země leží v Hitlerově Německu. Druhý považoval Československo za svůj stát a byl ochoten ho bránit.

Stejný jazyk. Úplně jiná politická volba. To je důležité i proto, že nacistická propaganda prezentovala Hitlerovu politiku jako obranu všech sudetských Němců.

Jenže sudetoněmecká společnost nebyla jednotná. Vedle henleinovců a nacistických sympatizantů zde žili sociální demokraté, komunisté, liberálové, němečtí antifašisté a lidé, kteří jednoduše odmítali Hitlerovu diktaturu.

Mnichov rozhodl

Po podepsání Mnichovské dohody 30. září 1938 se jejich situace dramaticky změnila. Sudety připadly Německu. Pro sudetoněmecké antifašisty to znamenalo, že se ze dne na den ocitli pod vládou režimu, proti kterému vystupovali.

Mnozí uprchli do vnitrozemí nebo později do zahraničí. Ti, kteří zůstali, se stali terčem nacistické perzekuce.

Republikanische Wehr byla postupně rozpuštěna a její bývalí členové se dostali do hledáčku nacistických bezpečnostních složek. Po okupaci zbytku Československa v březnu 1939 následovalo další pronásledování a věznění.

Německy mluvili. Československo bránili. Příběh Republikanische Wehr připomíná, že Sudety v roce 1938 nebyly jednoduchým střetem Čechů proti Němcům. Byla to mnohem složitější společnost.

Mnoho sudetských Němců Hitlera vítalo. Někteří mu aktivně pomáhali a část z nich se zapojila do útoků proti československému státu.

Ale byli tu také ti, kteří se rozhodli opačně. Někteří z nich stáli v září 1938 na hranicích se zbraní v ruce. Bojovali po boku československých vojáků a příslušníků SOS proti mužům, kteří mluvili stejným jazykem jako oni.

Někteří padli. Po Mnichovu přišli o svůj stát a mnozí následně také o svobodu.

Mluvili německy. Ale když přišla rozhodující chvíle, rozhodli se bránit Československo.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje