Mons 1944: Wehrmacht uvízl v pasti. Američané uzavřeli obklíčení a tisíce vojáků padly do zajetí

Ústup, který se změnil v past

Na konci srpna 1944 se německá armáda na západní frontě nacházela v kritické situaci. Spojenecký průlom z Normandie rozvrátil německou obranu ve Francii a boje v kapse u Falaise připravily Wehrmacht o značné množství mužů i techniky. Zbytky jednotek se stahovaly přes Belgii k německým hranicím.

Na silnicích se mísili pěšáci, dělostřelci, zásobovací jednotky i vojáci oddělení od svých útvarů. Některé skupiny si zachovaly bojovou schopnost, jiné se snažily především uniknout na východ. Německé velení potřebovalo dostat tyto muže zpět za vlastní hranice, než Spojenci přeruší hlavní komunikace.

Američané však postupovali rychle. Jejich jednotky pronikaly Belgií a obsazovaly důležité uzly, zatímco německé kolony se snažily dostat přes stále užší průchody. Oblast Monsu se stala místem, kde se chaotický ústup mohl změnit v rozsáhlou katastrofu.

Američané uzavírají únikové cesty

Americká 1. armáda generála Courtneyho Hodgese postupovala přes Belgii směrem k německým hranicím. Významnou roli sehrály obrněné jednotky, které dokázaly rychle překonávat vzdálenosti a obsazovat křižovatky dříve, než k nim dorazily ustupující německé síly.

V prostoru Monsu se americké jednotky snažily přerušit hlavní trasy vedoucí na východ. Nešlo o klasickou bitvu, v níž by proti sobě stály dvě přehledně uspořádané armády. Německé skupiny se pohybovaly v různém stavu, často bez spojení se svými veliteli a bez jasné představy, kde se nacházejí sousední jednotky.

Američané nemuseli každou skupinu porazit v přímém boji. Stačilo obsadit klíčové komunikace a vytvořit postavení, která Němcům znemožňovala pokračovat nejkratší cestou. Ustupující kolony se pak musely zastavovat, měnit směr nebo hledat méně vhodné vedlejší cesty.

Pro německé vojáky to znamenalo zásadní problém. Čím déle zůstávali v oblasti, tím více času měli Američané na upevnění obklíčení a přisun dalších jednotek.

Desítky tisíc mužů v obklíčení

Na začátku září uvízly v širším okolí Monsu početné německé síly. Historik Alain Colignon z belgického výzkumného centra CegeSoma uvádí odhad přibližně 70 tisíc vojáků v obklíčeném prostoru. Nešlo o jednu soudržnou armádu, ale o směs zbytků divizí, zásobovacích oddílů a mužů, kteří se oddělili od původních útvarů.

Jednotlivé skupiny se pokoušely najít slabá místa v amerických liniích. Některé postupovaly po vedlejších silnicích, jiné se snažily proniknout přes venkovské oblasti nebo se shromáždit k organizovanému průlomu. Úspěch závisel na tom, zda dokázaly najít průchod dříve, než ho Američané zablokují.

Německé velení mělo jen omezené možnosti, jak situaci koordinovat. Smíšené kolony se pohybovaly v přeplněných komunikacích a rozkazy se k mnoha vojákům nedostávaly včas. Některé oddíly stále bojovaly jako organizované jednotky, jiné se rozpadly na menší skupiny, které se snažily uniknout samostatně.

Obklíčení přitom nebylo dokonale neprodyšné. Část Němců se dokázala dostat na východ, zejména tam, kde americká linie nebyla dostatečně silná nebo kde se útočníkům podařilo využít místní znalosti terénu. Mnozí další však zůstali uvězněni mezi americkými pozicemi.

Spojenecká letadla útočila na silnice

Německý ústup komplikovala také spojenecká vzdušná převaha. Dlouhé kolony vozidel, dělostřelectva a pěchoty byly z výšky dobře viditelné. Pokud se pohyb zastavil kvůli poškozenému mostu nebo zablokované cestě, další vozidla se začala hromadit za nimi a stala se snadnějším cílem.

Letecké útoky neznamenaly, že každá německá kolona byla zničena ze vzduchu. Jejich účinek spočíval také v narušování pohybu a zásobování. Vojáci museli hledat úkryt, opouštět vozidla nebo čekat, až bude možné pokračovat. Taková zdržení dávala americkým pozemním jednotkám další čas k obsazování komunikací.

Některé německé oddíly se snažily postupovat v noci nebo využívat menší cesty. Jenže pohyb mimo hlavní trasy přinášel další komplikace. Kolony se rozdělovaly, ztrácely kontakt a často nevěděly, zda cesta před nimi vede do bezpečí, nebo k americkým pozicím.

Když se skupiny dostaly pod palbu, jejich možnosti se ještě zmenšily. Část vojáků pokračovala v boji, jiní odkládali zbraně, protože neviděli možnost, jak se dostat k německým liniím.

Průlom přes belgické obce

V prostoru mezi Quiévrainem, Jemappes a okolními obcemi se odehrávaly střety mezi americkými jednotkami a německými skupinami, které se snažily dostat z pasti. Nešlo o jediný souvislý útok, ale o řadu lokálních bojů na různých úsecích.

Němečtí velitelé se pokoušeli shromáždit dostupné muže a vytvořit sílu schopnou prorazit na východ. Jejich problémem byla roztříštěnost: oddíly pocházely z různých útvarů, neměly vždy dostatek munice a jejich spojení bylo narušené. Úspěšný průlom vyžadoval součinnost, kterou bylo v těchto podmínkách obtížné zajistit.

Do bojů zasahovali také příslušníci belgického odboje. Pomáhali spojeneckým jednotkám a v některých místech se zapojili do střetů s německými vojáky. Pro místní obyvatele znamenal ústup další nebezpečí: přes obce procházely ozbrojené kolony a boje se přibližovaly k obydleným oblastem.

Některým německým skupinám se podařilo uniknout. Jiným cestu zablokovaly americké jednotky, které postupně upevňovaly své pozice. Obklíčené síly tak přestávaly představovat organizovanou bojovou sestavu a jejich příslušníci se ocitali před volbou, zda pokračovat v boji, pokusit se o samostatný únik, nebo se vzdát.

Tisíce zajatců a těžké ztráty

Podle studie Alaina Colignona zveřejněné na belgickém historickém portálu Belgium WWII bylo v prostoru Monsu zajato přibližně 25 tisíc německých vojáků. Odhad počtu padlých se pohybuje kolem 3 500 mužů a více než 30 tisíc Němců se mělo z obklíčení dostat.

Tato čísla je třeba chápat jako historické odhady. V oblasti se pohybovaly různé jednotky a jednotlivé skupiny se dostávaly z obklíčení různými cestami. Přesnou bilanci komplikuje i skutečnost, že mnoho vojáků bylo odděleno od původních útvarů a jejich osud nebyl okamžitě zaznamenán.

Z vojenského hlediska však byl výsledek pro Wehrmacht vážný. Tisíce mužů skončily v zajetí a další padli během bojů. Německé jednotky, které se dostaly na východ, se musely znovu zapojit do obrany, zatímco americké síly pokračovaly k hranicím Německa.

Pro zajaté vojáky skončila jejich účast v bojích na západní frontě. Mnozí se dostali do spojeneckých zajateckých táborů a čekali na konec války. Pro německé velení znamenalo obklíčení ztrátu mužů, které už v závěru roku 1944 nebylo snadné nahradit.

„Malý Stalingrad“ v Belgii?

Bitva u Monsu bývá v některých belgických historických textech označována jako „malý Stalingrad“. Přezdívka odkazuje na rozsah obklíčení a množství německých vojáků, kteří se ocitli v pasti. Srovnání však nesmí zastřít rozdíly mezi oběma událostmi. Boje u Monsu byly součástí rychlého spojeneckého postupu přes Belgii a měly jiný průběh i strategický význam než dlouhá bitva o Stalingrad.

U Monsu rozhodla kombinace rychlého postupu amerických jednotek, obsazování důležitých komunikací a německé neschopnosti zorganizovat ústup včas. Spojenecká vzdušná převaha navíc komplikovala pohyb kolon a zvyšovala tlak na jednotky, které se snažily uniknout.

Události na začátku září 1944 ukázaly, jak nebezpečný se mohl stát ústup, pokud se protivník dostal před ustupující armádu a přerušil její hlavní trasy. Německé jednotky ztratily u Monsu tisíce mužů a další musely bojovat o cestu k vlastním liniím. Spojenci mezitím pokračovali na východ, směrem k německým hranicím.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje a literatura