Nikopol 1944: Hitler odmítal opustit strategické území, Rudá armáda udeřila

Mangan, kvůli kterému Hitler nechtěl ustoupit

Na přelomu let 1943 a 1944 se německá armáda na východní frontě nacházela ve stále obtížnější situaci. Po porážce u Kurska a ústupu od Dněpru ztrácela další území na Ukrajině. Rudá armáda postupovala na západ a německé velení se snažilo udržet alespoň důležité strategické oblasti.

Jednou z nich byl prostor kolem ukrajinského města Nikopol. Na první pohled nemuselo jít o místo, které by mělo rozhodovat o osudu celé války. V jeho okolí se však nacházela mimořádně významná ložiska manganové rudy.

Mangan byl důležitou surovinou při výrobě kvalitní oceli, používané mimo jiné při výrobě pancéřování a vojenské techniky. Hitler přikládal zdejším nalezištím mimořádný význam. Podle záznamů z německého velení dokonce tvrdil, že nikopolské zásoby by mohly pokrýt německou spotřebu manganu na více než 500 let.

Problém byl, že strategický význam oblasti nebyl pouze hospodářský. Německé jednotky držely na východním břehu Dněpru rozsáhlé předmostí, které představovalo také potenciální základnu pro případný protiútok směrem na Krym. Na poloostrově zůstávala odříznutá německá 17. armáda a Hitler stále doufal, že se situace na jihu fronty podaří zvrátit.

Německý polní maršál Erich von Manstein, velitel skupiny armád Jih, však situaci viděl jinak. Udržování vysunutého postavení podle něj zbytečně vázalo jednotky, které mohly být využity na jiných úsecích fronty.

Dne 4. ledna 1944 se Manstein vydal na Hitlerovo hlavní velitelství, aby prosadil stažení německých jednotek z nikopolského předmostí a z Krymu. Argumentoval nutností zkrátit frontu a vytvořit nové zálohy.

Hitler jeho návrh odmítl.

Německé jednotky tak měly nadále držet pozice, které se postupně měnily ve stále nebezpečnější výběžek hluboko do sovětského území.

Rudá armáda připravuje úder ze dvou směrů

Sovětské velení si význam nikopolského prostoru dobře uvědomovalo. Německé postavení bylo zranitelné, protože se nacházelo mezi dvěma sovětskými uskupeními. Pokud by se podařilo zaútočit současně ze severu a jihu, německé jednotky mohly přijít o zásobovací trasy a ocitnout se v obklíčení.

Plán útoku připravoval sovětský generální štáb. Hlavní úlohu dostal 3. ukrajinský front pod velením generála Rodiona Malinovského. Z jihu měl současně postupovat 4. ukrajinský front, kterému velel generál Fjodor Tolbuchin.

Proti nim stála německá 6. armáda generála Karla-Adolfa Hollidta. V samotném nikopolském předmostí se nacházely také jednotky pod velením generála Ferdinanda Schörnera.

Sovětská převaha byla značná. Na německé straně se nacházelo přibližně 260 tisíc vojáků, zatímco sovětská uskupení měla dohromady kolem 705 tisíc mužů. Rudá armáda disponovala také výraznou převahou v letectvu a dělostřelectvu.

Německé velení navíc muselo řešit další problém. Část obrněných sil byla přesunuta na jiné úseky fronty, mimo jiné kvůli bojům u Korsuně. Z původně silnějších tankových záloh tak zůstaly jen omezené prostředky.

Přesto se německé jednotky nevzdávaly. Předmostí bylo opevněno několika obrannými liniemi, minovými poli, zákopy a opěrnými body v jednotlivých vesnicích. Němečtí vojáci počítali s tím, že případný sovětský útok dokážou zastavit.

30. ledna 1944: Rudá armáda zahajuje ofenzivu

První sovětské útoky začaly 30. ledna 1944. Jednotky 3. ukrajinského frontu udeřily na severní část německého postavení směrem ke Krivému Rihu. O den později se připojil také 4. ukrajinský front, který zaútočil přímo na nikopolské předmostí.

Sovětské dělostřelectvo zahájilo mohutnou přípravu a následně vyrazila do útoku pěchota podporovaná tanky a samohybnými děly.

Zpočátku se německým obráncům dařilo postup zpomalovat. Využívali připravené obranné pozice a podnikali protiútoky proti sovětským jednotkám, které pronikly do jejich linií.

Rozhodující úder však přišel v prostoru severně od nikopolského výběžku. Sovětské jednotky pod velením generála Vasilije Čujkova a generála Vasilije Glagoleva prolomily německou obranu a do průlomu začaly proudit další síly.

Do bojů se zapojil také 4. gardový mechanizovaný sbor, který podporoval pěchotu tanky a samohybnými děly. Německé jednotky se dostávaly pod stále větší tlak a jejich obranné postavení začínalo ztrácet soudržnost.

Sovětský postup ohrožoval především Apostolovo. Šlo o důležitý železniční uzel a zásobovací základnu německé 6. armády. Pokud by ho Rudá armáda obsadila, německé jednotky v nikopolském předmostí by mohly přijít o spojení se zbytkem armády.

Apostolovo padlo. Německá armáda se rozdělila na dvě části

Dne 4. února se sovětské jednotky dostaly k Apostolovu. Německá obrana se pokusila město udržet, ale sovětští vojáci našli slabé místo v obranné linii a pronikli k železniční stanici.

Následujícího rána, 5. února, bylo Apostolovo obsazeno.

Pro německou 6. armádu to znamenalo vážnou komplikaci. Její jednotky byly fakticky rozděleny na dvě části. Jedna se nacházela v prostoru Krivého Rihu, druhá v okolí Nikopolu a Margance.

Zásobovací trasy byly ohroženy a německé velení muselo řešit, jak dostat vojáky z vysunutého předmostí dříve, než ho sovětské jednotky úplně uzavřou.

Současně se zhoršovala situace německých obránců přímo u Nikopolu. Sovětské jednotky postupovaly k Dněpru a hrozilo, že odříznou několik německých divizí od ústupových cest.

Dne 2. února dostalo německé velení rozkaz k evakuaci nikopolského předmostí. Rozhodnutí přišlo po zahájení sovětské ofenzivy a bylo v přímém rozporu s předchozím Hitlerovým požadavkem na udržení pozic.

Německé jednotky se začaly stahovat přes Dněpr. Ústup byl mimořádně obtížný. Přechody přes řeku byly omezené a sovětské letectvo i dělostřelectvo útočily na ustupující kolony.

Vojáci museli opouštět část těžké techniky, děla i další vybavení, které nebylo možné včas přepravit přes řeku.

Nikopol padl, německé jednotky se ale probily ven

Sovětské velení se snažilo zabránit tomu, aby německé jednotky unikly z obklíčení. Boje pokračovaly kolem města i v prostoru přechodů přes Dněpr.

Němečtí ženisté nakonec vyhodili do povětří most v Nikopolu a ustupující jednotky ničily vybavení, které nemohly odvézt. Dne 8. února 1944 vstoupily do města sovětské jednotky a Nikopol byl osvobozen.

Německá vojska se však dokázala z větší části stáhnout přes řeku. Nešlo tedy o opakování Stalingradu ani o úplné zničení německé armády v obklíčení. Ústup se sice podařil, ale jeho cena byla vysoká.

Německé jednotky přišly o značné množství těžkých zbraní, vozidel a dalšího materiálu. Některé divize ztratily prakticky veškerou těžkou výzbroj a jejich bojová síla byla výrazně oslabena.

Rudá armáda přitom ještě neměla hotovo. Po dobytí Nikopolu pokračovala v postupu směrem ke Krivému Rihu.

Krivý Rih: Další německá obranná linie se hroutí

Po dobytí Nikopolu následovala krátká přestávka, během níž sovětské velení doplňovalo munici a připravovalo další útok. Německé jednotky se pokoušely stabilizovat frontu a podnikaly protiútoky, jejichž cílem bylo získat zpět ztracené pozice a zajistit ústupové cesty.

Dne 17. února zahájily sovětské 37. a 46. armáda útok na Krivý Rih. Boje komplikovalo špatné počasí, sníh a rozbahněné cesty. Tanky i zásobovací kolony měly problémy s pohybem a německé jednotky kladly tvrdý odpor.

Sovětské síly však postupovaly dál. Německá obrana byla postupně obcházena ze severu i jihovýchodu a 22. února 1944 vstoupily sovětské jednotky do města.

Krivý Rih byl osvobozen. Při jeho obsazování se sovětským vojákům podařilo zabránit zničení důležitých energetických zařízení a přehrad, které německé jednotky plánovaly vyhodit do povětří.

Německá 6. armáda ustupovala dále na západ k řece Inhulec, kde se pokusila vytvořit novou obrannou linii.

Hitler přišel o Nikopol i jeho mangan

Nikopol–krivorižská operace skončila 29. února 1944. Rudá armáda dosáhla svého hlavního cíle: zlikvidovala německé předmostí, osvobodila Nikopol a Krivý Rih a zatlačila německé jednotky za další obranné linie.

Pro Wehrmacht to znamenalo další vážnou porážku na jižním úseku východní fronty. Německá 6. armáda sice unikla úplnému obklíčení, ale utrpěla těžké personální i materiální ztráty. Její bojeschopnost byla výrazně oslabena a další sovětské útoky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Ztráta Nikopolu znamenala také konec německé kontroly nad významnou oblastí manganových nalezišť. Hitler tak přišel o území, jehož udržení považoval za mimořádně důležité pro německé válečné hospodářství.

Bitva zároveň ukázala, jak nebezpečné může být držení vysunutých pozic za každou cenu. Německé velení mělo možnost frontu zkrátit a stáhnout jednotky dříve. Hitler však ústup odmítal až do chvíle, kdy se situace na bojišti stala neudržitelnou.

Rudá armáda mezitím pokračovala v osvobozování pravobřežní Ukrajiny. Nikopol byl jen jedním z kroků rozsáhlé sovětské ofenzivy, která měla německé jednotky vytlačit až k hranicím Rumunska a dále na západ.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje a literatura