Zapomenutá bitva, která změnila válku. U Voroněže se německý plán začal hroutit

Situace před bitvou

Po neúspěchu německého útoku na Moskvu v zimě 1941/1942 změnil Adolf Hitler svou strategii. Místo dalšího pokusu o dobytí sovětské metropole se rozhodl soustředit na jih Sovětského svazu. Nová letní ofenziva s krycím názvem Fall Blau (Operace Modrá) měla Německu zajistit kontrolu nad ropnými poli na Kavkaze a následně otevřít cestu ke Stalingradu na řece Volze.

Prvním cílem se stal Voroněž. Strategicky významné město na řece Don leželo přibližně 450 kilometrů jižně od Moskvy a představovalo důležitý železniční i silniční uzel. Hitler předpokládal, že útok tímto směrem přesvědčí Sověty, že hlavní německá ofenziva opět míří na Moskvu. Ve skutečnosti šlo především o zajištění severního křídla postupu na Kavkaz a ke Stalingradu.

Síly proti sobě

Na německé straně útočila především 4. tanková armáda generála Hermanna Hotha, podporovaná 2. armádou generála Hanse von Salmutha. V prostoru operovala také 6. armáda generála Friedricha Pauluse, která měla po splnění úkolů pokračovat směrem ke Stalingradu.

Sovětskou obranu zpočátku zajišťoval Brjanský front pod velením generála Filippa Golikova. V průběhu bojů vznikl Voroněžský front, jehož velení převzal generál Nikolaj Vatutin. Do obrany byly postupně nasazeny 40., 60., 6. i 5. tanková armáda a další zálohy Rudé armády.

Na obou stranách bojovaly stovky tisíc vojáků. Přesné počty se v jednotlivých fázích bitvy liší, protože do bojů byly průběžně nasazovány další německé i sovětské jednotky.

Průběh bitvy

Německá ofenziva začala 28. června 1942. Tankové divize Hermanna Hotha postupovaly mimořádně rychle a během několika dnů prorazily sovětskou obranu. Už začátkem července dorazily na předměstí Voroněže.

Hitler vydal jasný rozkaz – město neobléhat a nezdržovat se pouličními boji. Tanková armáda měla Voroněž obejít a pokračovat na jih. Plán se však rychle zhroutil.

Sověti totiž kladli mnohem tvrdší odpor, než německé velení očekávalo. Přestože Němci obsadili velkou část města, Rudá armáda se udržela na levém břehu Donu a podnikala neustálé protiútoky.

Boje se změnily v krvavé střety dům od domu. Němečtí ženisté používali plamenomety, tanky ničily budovy přímou palbou a každá ulice se stávala samostatným bojištěm. Na některých místech bojovaly obě strany o jednotlivé továrny, sklady nebo železniční stanice celé dny.

Situaci navíc zkomplikovalo zpoždění německé 2. armády, která měla převzít obranu města a umožnit Hothovým tankům pokračovat směrem ke Kavkazu. Místo toho musely elitní tankové divize zůstat ve Voroněži mnohem déle, než bylo plánováno.

Výsledek a ztráty

Po téměř měsíci bojů ovládli Němci 24. července 1942 většinu západní části Voroněže. Z čistě taktického hlediska šlo o jejich vítězství. Strategicky však výsledek vypadal zcela jinak.

Historici odhadují, že během celé voroněžsko-vorošilovgradské operace utrpěla Rudá armáda více než půl milionu padlých, raněných a nezvěstných. Německé a spojenecké síly přišly přibližně o 90 až 100 tisíc vojáků. Samotné boje o Voroněž si na obou stranách vyžádaly desetitisíce obětí.

Ještě důležitější však bylo něco jiného.

Německá ofenziva se zdržela o několik cenných týdnů. Rudá armáda získala čas k vybudování nových obranných linií na Donu i ve Stalingradu a mohla přesunout další jednotky do prostoru budoucí rozhodující bitvy.

Dopad na Šestou armádu

Právě u Voroněže se začaly rodit problémy, které později přispěly ke katastrofě Paulusovy 6. armády.

Kvůli tvrdým bojům musela být 4. tanková armáda zadržena mnohem déle, než Hitler plánoval. Její přesun ke Stalingradu se opozzdil a Němci ztratili tempo celé operace Fall Blau.

Každý den zdržení znamenal více času pro Sověty. Rudá armáda budovala obranné linie na Donu, přesouvala čerstvé jednotky ke Stalingradu, doplňovala tanky, dělostřelectvo i zásoby. Když se Paulusova armáda o několik týdnů později přiblížila ke Stalingradu, nestál proti ní zaskočený protivník, ale stále lépe připravená obrana.

Sám Hitler později označil zdržení u Voroněže za jednu z příčin komplikací celé operace Fall Blau. Historici se sice dodnes přou, nakolik bylo rozhodující, většina se ale shoduje, že bitva výrazně narušila původní harmonogram německé letní ofenzivy.

Předzvěst Stalingradu

Někteří vojenští historici označují Voroněž za předzvěst Stalingradu. Právě zde Němci poprvé narazili na tvrdé městské boje, které je připravily o cenný čas, síly i techniku. O několik týdnů později se stejný scénář opakoval na Volze – tentokrát však v mnohem větším měřítku a s katastrofálním výsledkem.

Voroněž tak nebyla jen další bitvou operace Fall Blau. Byla okamžikem, kdy se začal hroutit německý plán na rychlé dobytí jihu Sovětského svazu. Zdržení, které zde Wehrmacht utrpěl, poskytlo Rudé armádě čas připravit obranu Stalingradu. A právě tam se o několik měsíců později definitivně zlomil osud Hitlerovy Šesté armády – i celé války na východní frontě.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje