Článek
I
Kapitola
Pochoduj, nebo chcípni
Pochoduj, nebo chcípni. Neoficiální to motto francouzské cizinecké legie, které je navíc tak výstižné. Obzvláště na tomhle spalujícím slunku, kde ve dne teploty atakují 50 stupňů celsia, vody je málo a všude kolem vás není nic jiného než jen poušť případně rozpálená pouštní skaliska. Nejhorší na tom všem je, že to horko na vás útočí nejen ze shora, ale i zespodu, jelikož horký písek či rozpálené skály po kterých šlapete jsou nejen rozpálené, ale ještě to horko odráží směrem vzhůru, tudíž ano, koule v pánském pytlíku se vaří tak, že nemají daleko do vejcí natvrdo. A čůrky potu vám tečou všude po těle. Přičemž když pod začíná odshora téct, tak je ledový, ale jakmile sjede trochu níže po těle, tak je naopak vařící.
A do toho všeho různé druhy nebezpečí. Tedy, že když vám dojde voda či obecně dojdou síly, tak máte velkou šanci hraničící takřka s jistotou, že na poušti chcípnete. Dále různá pouštní havěť, která vám v případě kontaktu může také zajistit smrt. Anebo že na vaši jednotku zaútočí domorodci, kteří vás v lepším případě zastřelí ještě dříve, než stihnete strhnout svoji pušku z vašeho ramene. No a v tom horším případě, se jim podaří vás zajmout. A to vás pak čeká náramný to konec v podobě různorodého mučení a mrzačení různých částí vašeho těla, a to vše na rozpáleném slunci v obklopení vyhecovaného davu. Proto je vždycky lepší, mít vždy v kapse schovaný jeden náboj na sebeodpravení.
A proč se ty pouštní výlety vlastně dělají? Poušť je přece tak prázdná a nehostinná oblast často bez jakéhokoliv hospodářského či zdrojového významu. Jenže to je přesně ono. V rámci měření si délky svých koloniálních pindíků, se přišlo na to, že delšího koloniálního pindíka má ten, který ovládá co nejvíce kolonií s co největší rozlohou. Přičemž se nezkoumá, jak moc velká obyvatelnost oněch míst je. A poušť má velkou hodnotu v tomto závodě právě proto, že má tak velkou rozlohu. Nicméně stejně i tak je francouzské koloniální panství cca 2× menší než to britské a vzhledem k tomu, že už není vlastně ani kde brát, budou se muset Francouzi spokojit s tradičním druhým místem, a tedy s tím, že mají až druhého nejdelšího koloniálního pindíka.
Už několik dní pochoduji se svou jednotkou na alžírsko-marocké hranice, kde bychom následně měli blokovat snahy vůdce Riffů el-Krima přesunout riffské povstání i na území Alžírska nebo Tuniska. Celou naší pochodovou kolonu však vede totální hochštapler a budiž k ničemu major Michel de Perignod zvaný Trpaslíček. Tento 170 cm zakrslý plešatec jako důstojník sice absolvoval Velkou válku, ale vzhledem k tomu, že své muže vedl ze zákopů před hlavně nepřátelských kulometů či jako potravu pro nepřátelská děla a granáty tak bravurně jako nikdo jiný, rozhodlo se francouzské velení raději Trpaslíčka uklidit na štábní funkci u hlavního štábu s tím, že snad se podaří zamezit dalším jeho přehmatům. A taktéž jeho způsobu trestání svých podřízených, kdy každý, kdo se mu vzepřel, riskoval dost tvrdý fyzický trest, nebo kulku, a to prosím všem bez řádného vojenského soudu. Jenže na mapách v pohodlí kanceláře, se muži na smrt posílají ještě snáze, takže se původní idea francouzského velení se ukázala nakonec jako zcela mylná a Trpaslíček tak vesele dál posílal muže na smrt. Akorát, že nyní to nebyly desítky a stovky, nýbrž tisíce a desetitisíce.
A zřejmě by v tom i pokračoval dál, kdyby Velká válka v listopadu 1918 neskončila. Nicméně i po Velké válce se Trpaslíček dále hřál na štábních a štábně-pedagogických funkcích a nevypadalo to, že by se na tom mělo něco změnit. Nicméně před pár měsíci o všechno výše uvedené pohodlí přišel z důvodu kázeňského prohřešku, který mi sice přesně není zcela znám, nicméně údajně se měli jednat o píglování jedné z důstojnických dcer, přičemž údajně ona nešťastnice byla dcerou Trpaslíčkova nadřízeného, který už delší dobu přemýšlel, jak se Trpaslíčka zbavit a nyní k tomu tak konečně dostal záminku. A tak se Trpaslíček z tepla své kanceláře stěhoval několik měsíců po různých kasárnách ve Francii, než ho opět napadlo, že zapůsobí na své nadřízené a nechá se přiřadit k Legii, a to konkrétně do Alžíru, odkud se pod velením maršála Petaina mělo co nevidět podniknout velké tažení do francouzské části Maroka proti el-Krimovi.
My staří ostřílení legionáři jsme pravda nebyli nadšení, že nám bude nově velet zrovna Trpaslíček, jenže i přes naše snahy zbavit se ho převelením jinam ještě předtím, než vůbec vyrazíme na pochod, se minuly účinkem. Nicméně nám vyšší velení přislíbilo, že pokud pod Trpaslíčkovým velením dorazíme na alžírsko-marockou hranici, tak mu poté dají nějaký metál a odklidí ho kamsi do Champagne. Což neznělo jako příliš dobrá zpráva, jelikož naše jednotka byla jednak plná nováčků, a navíc pochod z pevnosti Santa Cruz na Alžírsko-Marockou hranici je nebezpečný i pod velením ostřílených velitelů, natož pak pod velením Trpaslíčka. Navíc se Trpaslíček rozhodl zcela nedbat našich rad a pochodovat k pevnosti Forthassa cestou, který byla v podstatě prokletá a kde se od roku 1908 ztratil už nejeden legionář. Když jsme se o tomto jeho kroku pokusili informovat plukovníka Cazala, který se účastnil pochodu v oné oblasti v roce 1908 a jako jediný ze své jednotky tehdy přežil, zarazil Trpaslíček naše snahy a řekl, že na pověry nevěří a že se onou oblastí pochodovat bude, jelikož je to nejkratší cesta, a navíc stranou přeshraničního výskytu Riffů a jejich místních spojenců.
Nedalo se tedy nic dělat a museli jsme vyrazit na tu, Trpaslíčkem značně špatně naplánovanou cestu. První dny šlo všechno celkem dobře. Občas sice naše pochodová kolona narazila na nějaké stopy po domorodcích a zřejmě i riffských bojovnících, nicméně nezdálo se, že by byli blízko. Počasí bylo překvapivě i poněkud méně nepřející, než je jinak obvyklé, ale ve mně stále hlodaly pochybnosti o Trpaslíčkových schopnostech. O tom, že tyto pochybnosti jsou oprávněné, jsem se ostatně přesvědčil hned první noc, kdy Trpaslíček odmítal kolem tábora rozestavět hlídky a vybudovat provizorní opevnění s tím, že prý není, čeho se obávat. Nicméně každý zkušený legionář věděl, že nestřežený tábor obzvláště pak v noci je jako vstupenka pro bandity či domorodé bojovníky a klidně může dojít k únosu našich mužů, rozkradení našich zásob a taktéž i ke zcizení velbloudů či koní, nebo jejich zmrzačení.
Trpaslíčkovy špatné kroky se ukázaly celkem záhy, kdy byl jedné noci náš tábor přepaden, popleněn a navíc se skupině Riffů a místních domorodců podařilo unést několik našich mužů včetně mého dobrého přítele poručíka Pierra de Lannes, kterému všichni přezdíváme Žabák. Nezbývá než doufat, že důstojnická čest a cennost důstojníka jakožto zajatce, uchrání Žabáka a případně i ostatní naše unesené. Což ale není jisté, jelikož místní automaticky neberou důstojnickou hodnost za něco, co by si automaticky zasluhovalo lepší zacházení a lepší postavení ve vyjednávání o osudu dalších zajatců, čímž se tak liší od evropských způsobů, kde důstojnická čest a cennost důstojníka jakožto zajatce je takřka vždy provázena úctou a snesitelnými podmínkami věznění od věznitelů.
Trpaslíček celou událost prostě přešel s tím, že to není jeho chyba a že takové věci se prostě ve válce s barbary stávají. Každopádně pokud to takhle bude pokračovat dál, tak nás Riffové a jejich místní spojenci pobijí všechny ještě dříve, než do pevnosti Forthassa vůbec dorazíme, a to vše navíc bez jediného výstřelu a takřka beze ztrát na jejich straně. Vskutku nádherná to vyhlídka. Jsem už v Legii dlouho, ale ještě snad nikdy, jsem nemusel zažívat takové příkoří v tom slova smyslu, že náš velitel he totálně neschopné hovado, které se pouze žene za uznáním svých nadřízených a takový princip bratrství, který je v Legií jedním z jejích základních pilířů, mu evidentně nic neříká. Ostatně každého, kdo není rodilý Francouz, považuje trpaslíček za podřadného. Což je vzhledem ke složení Legie, kde najdete vše od Francouze po Eskymáka a vyznávající cokoliv od křesťanství po různé druhy animalismu celkem velký paradox a Trpaslíček si to zřejmě vůbec neuvědomuje. No, je to asi jeho věc, jen by se teda měl sebrat, jinak to skončí nějakou tragédií.
Jako bych tu tragédii snad i přivolal. Po dalším dni pochodu, kdy jsme částečně pochodovali i v noci a zřejmě jsme se i lehce odklonili z trasy: Jelikož zkrátka pouštní mapy nemohou být díky neustálému pohybu písku sem a tam nikdy zcela přesné, jsme dorazili do oázy. Oáza byla v tu chvíli plná menší karavany domorodců, kteří evidentně jen putovali z jednoho konce pouště na druhý tak, jak byli po staletí zvyklí a příchod kolonialistů s koloniálními pravidly se jim v tom snažil bránit. Jakmile Trpaslíček spatřil, onu karavanu, nařídil všechny zadržet a prohledat všechny budovy v oáze a taktéž i náklad, který ona karavana převážela. Jednalo se o starce, ženy a děti. Tedy žádné nebezpečí, navíc se tvářili polekaně, a přitom i mírumilovně. Upozornil jsem Trpaslíčka na to, že se jedná o neškodnou karavanu, která se v oáze pouze zastavila kvůli odpočinku a doplnění zásob vody. Na to mi Trpaslíček odsekl, že každý z těchto barbarů je automaticky podezřelý již od chvíle, kdy se narodí.
Po chvíli dva legionáři před Trpaslíčka shromáždili několik starých šavlí a pár starých mušket Jezail. Byly to staré muškety, které se používaly k lovu případně jako obrana karavany, přičemž tento druh obrany byl určen pouze před bandity, a často ani proti nim nebyl nic platní, jelikož všichni ostatní nepřátelé již měli mnohem modernější výzbroj, které se muškety z 18. století nemohly pochopitelně rovna. Řekl jsem to samé i Trpaslíčkovi, který však moji připomínku nebral v potaz a začal obcházet řadu zajatců. Poté se pokoušel několika zajatých starců na něco zeptat. Ale vzhledem k tomu, že se mu dostávalo jen mlčení a vyděšených pohledů tak neuspěl. Přistoupil jsem k němu tedy znovu a opět jsem se mu snažil vysvětlit, že tohle všechno je zbytečné a že se jedná jen o neškodnou karavanu. Na to začal Trpasliček kývat hlavou a vypadalo to, že snad i dostal něco jako záblesk rozumu. Jenže poté sáhnul po svém revolveru a vyprázdnil celý bubínek do davu zajatců. Všechny kulky někoho trefily a bohužel všechny byly smrtelné. A to všechno bylo zcela zbytečné. Zbytečná smrt nevinných, starců, žen a dětí. Popadl mě tedy vztek a na Trpaslíčka jsem se vrhl, povalil ho na zem a začal mlátit hlava nehlava.
Poté, co nás ostatní roztrhli, jsem Trpaslíčka ještě upozornil, že tento jeho masakr nezůstane bez odvety riffů a ostatních místních domorodců a že se tedy můžeme těšit na tuhý boj a naše pravděpodobnost, že z toho vyvázneme je takřka nulová. Na to mi stále ještě ze země zvedající se Trpaslíček odpověděl, že kdyby ti místní barbaři spolupracovali nemuselo to takhle skončit a že mé napadení jeho osoby bude hlásit na vyšší místa. Z čeho jsem strach neměl, jelikož pravděpodobnost našeho doražení do pevnosti Forthessa se už blížila téměř jistě nule a i kdyby, tak mi moji muži dosvědčí, že to napadení Trpaslíčka bylo oprávněné. A komu asi velení uvěří více, protekčnímu imbecilovi v nemilosti, nebo osvědčenému legionáři, za kterým stojí jeho muži. Byl jste tedy v tomto směru několika násobně klidný. Když jsme se vydali dále na pochod, zastavil jsem se u jedné ze spílajících žen, která spílala u těla svého mrtvého otce a v náručí držela svého zabitého asi jen těsně náctiletého syna. Podívala se na mě a jakousi chatrnou francouzštinou mi poděkovala za to, že jsem se vrhnul na to francouzské důstojnické prase. Poté mi podala jakýsi talisman a se slovy, všichni Francouzi nejsou stejní, se semnou rozloučila.
Nicméně Trpaslíček měl od nynějška o jeden problém navíc, jelikož v celé jednotce se ještě zvýšil už předtím tak vysoký odpor k němu a bylo také jasné, že v případě přestřelky s Riffy či jejich spojenci asi nikdo z legionářů nebude váhat a pokusí se ze zálohy zastřelit Trpaslíčka do hlavy. Což pravda nemá úplně logiku, jelikož i domorodci vědí, mrtvý důstojník, rovná se velmi zranitelná jednotka nebo prohraná bitva. Nicméně Trpaslíček je bestie, a tak odpravení vlastními vojáky by nebylo nic překvapivého a já bych každého z našich, kdo by ho odpravil, podpořil, i když radši bych ho viděl někde na slunku přivázaného u kůlu a v obklopení Riffů, kteří by si na něm zkoušeli nové mučící techniky. A snad to i on sám tušil, jelikož po vypochodování ze zkrvavené oázy mlčel a velmi pečlivě a často se ohlížel přes rameno. A pokaždé kdy že se ohlídl, tak se ujistil, že ten bodavý pocit, který má v zádech, je od bodavých pohledů mužů z jeho jednotky. A celou noc pak jistě oka dlouho nezamhouřil a nervózně hypnotizoval vchod do svého stanu s nabitým revolverem v ruce a snad v domnění nejhoršího měl u svého polního lehátka připravenou i bedýnku s granáty.
Po Trpaslíčkem jasně probdělé noci jsme odpoledne došli do jedno menšího průsmyku. Při jeho vchodu a uvnitř něj so povalovaly sněhobílé kosti ještě ve více či méně patrných uniformách, z nichž některé zcela evidentně pocházely právě z období kolem roku 1908. Ty bílé kosti to byli převážně právě muži z jednotky dnes již plukovníka Cazalla, kteří zde před 16 lety nalezli smrt po pouštní bouři, po níž následoval prudký pokles teplot k nule, a tak většina z nich tak paradoxně v poušti zemřela na podchlazení. Dále se tu povalovala těla i z mladší doby, která už však byla spíše „jen“ zmumifikovaná a bylo patrné, že nesou stopy střelných a bodno-sečných zranění. Povalovalo se tady celkem tedy desítky těl z různých let, ale nejvíce nás děsily právě ty mumifikované mrtvoly, které tu mohly být relativně i čerstvě, jelikož takhle může lidské tělo v místním klimatu vypadat i po ani ne 10 dnech. A ještě, než jsme vyrazili z pevnosti Santa Cruz, tak jsme obdržely zprávy o tom, že několik dalších legionářů se zřejmě stalo obětmi této cesty.
Bylo přitom zajímavé pozorovat Trpaslíčka. Ten si v rukavici oblečené rukavici držel před pusou kapesník a vypadalo to, že je mu velmi mdlo. Což nás těšilo a celkem jsme si i přáli, aby se mu hlava zamotala ještě víc a on spadl z koně tak, aby si zlomil vaz. Uprostřed průsmyku (nebo spíše malé rokle) tekla menší pouštní říčka. Proto jsme se rozhodli, že i vzhledem k blížícímu večeru, rozbijeme v rokli tábor a zítra, nejdéle pozítří již dorazíme do pevnosti Forthessa, která byla už celkem nedaleko. Muži se vrhli do řeky a začali se v ní koupat a taktéž z ní nabírali vodu. Byla to říčka, tudíž menší riziko zisku cholery či úplavice, jelikož baktérie se množí hlavně ve vodě, která je stojatá. Upozornil jsem Trpaslíčka, že vzhledem k čerstvým stopám po Riffech a jejich spojencí by bylo dobré umístit do skalisek kolem hlídky s kulomety. Ale Trpaslíček, který se sotva sesunul z koně to odmítl s tím, že se lze bránit i před nepřítelem útočícím z kopce a že navíc takhle pozdě odpoledne ti barbaři útočit nebudou. Nad tou Trpaslíčkovou naivitou jsem si vzteky odplivl a šel zkontrolovat ostatní muže. Přistoupil jsem ke skupince legionářů postavených v mělkém korytě řeky. Než jsem se však s nimi stačil dát do řeči, prosvištěla mi kolem hlavy kulka a zasáhla legionáře pijícího z čutory co stál přede mnou. Viděl jsem to, jak ho kulka zasáhla do hlavy a jak mu jakoby lusknutím prstu v mžiku z očí vyhasíná život. Další kulka zasáhla legionáře stojícího vedle mě, a to ještě dříve, než stihl strhnout pušku ze svého ramene.
Muži kolem mě začali padat jako podťatí. Podíval jsem se směrem, kdy byl ještě před chvíli Trpaslíček a viděl jsem toho skřeta, jak se pokouší střílet na z revolveru na Riffy ve skalách a jak se pokouší semknout muže v kruhovonou obranu kolem něj, na což pochopitelně nikdy z nich nedbal. V tom se z obou stran rokle vřítila riffská jízda, prohnala se hloučkem legionářů a začala kroužit kolem Trpaslíčka. Trpaslíček rychle začal přebíjet již prázdný bubínek svého revolveru a několik Riffů i lehce zranilo, nicméně nebylo mu to nic vplatné. Rifové po něm hodili lano, jejich koně zabraly a ta lano se Trpaslíčkovi vmžiku stáhlo kolem kotníků. Potom koně zabraly ještě víc a v tom se už Trpaslíček silou trhnutí lana kácel jako podťatý k zemi. Následně jezdci přiměli koně ke cvalu ven z rokle a celou to bitevní vřavou se linul Trpaslíčkův řev, který byl doprovázen zvukem smýkání čehosi těžkého na laně za koňmi. Já se mezitím pokusil své muže shromáždit u druhého konce rokle ve snaze proklouznout z rokle ven. Všude byl slyšet raněných, koní, palba z pušek, kulometů, pistolí a revolverů. Občas byl i slyšet výbuch granátu. Jakmile jsem stanul na náhorní planině otočil jsem se, abych viděl dílo zkázy.
Celá rokle pode mnou byla poseta těly legionářů, ale i Riffů. Od druhého výjezdu z rokle se kousek blíž přiblížila skupina jezdců, ve které jsem rozpoznal el-Krima. Naše oči se střetly. Jeho temné hnědozelené oči budily respekt. Nicméně, já se stále snažil zachránit své muže. Viděl jsem, jak ustupují směrem ke mně. Když tu náhle. Přihnala se písečná bouře a já tak poznal, že po několik hodin zcela jistě nebudu vědět, kde je jaká světová strana, natož kde je zbytek mých mužů. Nicméně i tak, jsem se musel pokusit jít směrem, kde jsem předpokládal, že povede cesta na základnu Forthassa. Což byla nyní jediná světlá naděje. Přežít bouři, přežít chladnou noc, shromáždit své muže a dostat se do pevnosti Forthassa. A ideálně to stihnout dříve než Riffové, kteří svým přepadem naší pochodové kolony dali jasně najevo, že pevnost Forthessa bude zcela nepochybně jejich dalším cílem.
