Článek
Dějiny nejsou přímkou, která někam směřuje. Jsou spíše spirálou. Kulisy se mění, technologie postupují, ale lidské srdce – se všemi svými ctnostmi i hnilobou – zůstává neměnné. Když se podíváme na rok 33 n. l. a na dnešek, zjistíme, že se díváme do stejného zrcadla, jen v jiném osvětlení.
Část první: Stíny pod olivami
Jeruzalém roku 33 byl městem napětí. V mramorových chodbách chrámu se pohybovali muži v drahých řízách – Farizeové. Byli to vzdělanci své doby, mistři zákona a rétoriky. Navenek ztělesňovali řád a morálku, ale uvnitř se báli. Báli se o svůj vliv, o své postavení a o systém, který jim tak dobře sloužil. Jejich vzdělanost se stala zbraní, nikoliv cestou k pravdě. Když se objevil někdo, kdo mluvil o lásce, která přesahuje jejich paragrafy, rozhodli se ho zničit. Ne mečem, ale intrikami.
A pak tu byl on. Jeden z těch, kteří seděli u stejného stolu. Jidáš. Člověk, který viděl zázraky, slyšel slova naděje, a přesto v něm převážil chladný kalkul. Třicet stříbrných nebyl jen obnos peněz; byla to cena za popření všeho, co je svaté. Jidáš nebyl jen zrádcem jednoho muže, byl zrádcem myšlenky, že věrnost má větší cenu než zlato.
Část druhá: Divadlo se vrací do města
Přenesme se přes propast dvou tisíciletí. Prach jeruzalémských cest vystřídal asfalt moderních metropolí a sociální sítě. Ale postavy? Ty jsou tu s námi dál.
Dnešní Farizeové nenosí náboženské taláry. Najdeme je v elegantních oblecích, v akademických kabinetech nebo v křeslech mocných korporací a politických stran. Jsou to ti, kteří se ohánějí „veřejným zájmem“, zatímco sledují ten svůj. Jsou to lidé, kteří dokážou každou lež obalit do vznešených slov o demokracii, prosperitě nebo stabilitě. Jejich arogance pramení z pocitu, že oni vědí lépe než „obyčejný lid“, co je správné – a běda každému, kdo by chtěl narušit jejich pečlivě vybudovaný systém výhod.
A pak je tu Andrej. Jméno se změnilo, ale podstata „jidášského“ archetypu zůstává. Je to postava, která se tváří jako součást celku, jako ten, kdo chce pomáhat a budovat. Ale v rozhodující chvíli, když přijde na lámání chleba, se ukáže, že jeho jediným bohem je zisk a moc. Za „pár stříbrných“ v podobě dotací, vlivu nebo politických bodů je ochoten prodat i ty nejzákladnější hodnoty, na kterých stojí společnost. Je to moderní obchodník s nadějí, který ji v noci v tichosti vymění za vlastní prospěch.
Část třetí: Proč se to opakuje?
Proč se historie stále vrací k těmto bolestivým bodům? Možná proto, že se jako lidstvo odmítáme poučit z toho, co tvoří skutečnou zradu. Zrada totiž nezačíná podpisem smlouvy nebo polibkem v Getsemanské zahradě. Začíná v okamžiku, kdy člověk začne věřit, že jeho osobní prospěch je důležitější než pravda, a že moc mu dává právo stát nad morálkou.
Učedníci v roce 33 byli zmatení a vyděšení. Často chybovali, pochybovali a utíkali. Přesto v nich zůstalo semínko myšlenky, která nakonec změnila svět. I dnes existují skupiny lidí, kteří následují „správnou myšlenku“ – hledají spravedlnost, chrání slabé a věří v lidskou důstojnost. Jsou vystaveni útokům moderních Farizeů i zradám nových Jidášů.
Závěr: Cena za mlčení
Historie se opakuje proto, aby nám dávala další a další šance zachovat se lépe. Když vidíme Andreje, jak s úsměvem nabízí řešení, zatímco v kapse tiskne své stříbrňáky, a když slyšíme Farizee, jak nás poučují o morálce, kterou sami nedodržují, máme volbu.
Můžeme být jako dav, který jen nečinně přihlíží, nebo můžeme být těmi, kteří poznají zradu dřív, než je dokonána. Jidášův příběh nekončí u stříbrňáků, končí osamocením a výčitkami. To je jediná věc, kterou si moderní Jidášové neuvědomují: stříbrňáky se dají koupit věci, ale nikdy ne klid v duši.
Historie je učitelkou, která nás zkouší stále ze stejné látky. Otázkou zůstává, zda tentokrát jako společnost složíme zkoušku z věrnosti hodnotám, nebo se opět necháme prodat za třicet mincí falešného bezpečí.
