Článek
Poslední otázka bývá neprávem přehlížena. Snad proto, že chroust na první pohled nepůsobí jako bytost, která by měla ambici přežít věčnost. Má šest nohou, poněkud pochybný aerodynamický profil, inteligenci přibližně odpovídající náhodně puštěnému kameni a jeho společenský vliv se omezuje převážně na to, že v květnu obtěžuje lidi u pouličních lamp. Přesto bychom se neměli nechat zmást.
Nesmrtelnost totiž nemusí znamenat, že jednotlivec nikdy nezemře. To by bylo příliš jednoduché. Nesmrtelnost může spočívat v tom, že po jeho smrti zůstane zachována myšlenka. A právě zde začíná skutečný problém.
Protože pokud může být nesmrtelný chroust, proč by nemohl být nesmrtelný stát? Říše? Armáda? Politická strana? Úředník? Nebo dokonce strategický plán, který už dávno nedává žádný smysl, ale nikdo nemá odvahu ho zrušit?
A zde se dostáváme k velkým myslitelům moci – Carlu von Clausewitzovi a Niccolò Machiavellimu.
Clausewitz, kdyby se náhodou ocitl před otázkou nesmrtelnosti chrousta, by pravděpodobně nejprve upozornil, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Což je velmi užitečná myšlenka, protože nám umožňuje pochopit, že i chroust může být politickým problémem. Stačí, když se kolem něj vytvoří dostatečně početná skupina lidí, která má zájem rozhodovat o tom, zda chroust existovat smí, nesmí, případně zda jeho existence vyžaduje dotační program.
Clausewitz by možná také upozornil na „mlhu války“. A právě v této mlze se nesmrtelnost chrousta ukazuje jako naprosto logický jev.
Nikdo totiž přesně neví, zda je chroust nesmrtelný.
Nikdo neví, kdo jeho nesmrtelnost financuje.
Nikdo neví, kdo ji schválil.
Nikdo neví, kdo ji kontroluje.
A hlavně nikdo nechce být tím člověkem, který prohlásí, že císař – případně chroust – je nahý.
V takové situaci vzniká ideální politické prostředí. Nejistota se totiž stává zdrojem moci. Čím méně víme, tím více prostoru vzniká pro ty, kteří tvrdí, že vědí.
A zde přichází na scénu Machiavelli.
Machiavelli by patrně ocenil především skutečnost, že chroust nemá volební právo. Tím se totiž výrazně zjednodušuje otázka jeho politické odpovědnosti. Chroust nemusí nic vysvětlovat, nemusí skládat účty a nemusí předkládat volební program. Stačí, když přežije dostatečně dlouho.
To je ostatně velmi elegantní politická strategie.
Člověk, který chce zůstat u moci, musí podle Machiavelliho především rozumět povaze moci. A moc má jednu pozoruhodnou vlastnost: nerada přiznává vlastní omyly.
Pokud tedy někdo jednou prohlásí:
„Chroust je nesmrtelný.“
vzniká problém.
Pokud se později ukáže, že chroust zemřel, lze samozřejmě tvrzení odvolat. Ale to by znamenalo přiznat chybu. Mnohem efektivnější je proto tvrdit, že chroust sice zemřel, ale pouze biologicky. Politicky zůstává nesmrtelný.
A jsme doma.
Chroust totiž přestává být živočichem a stává se institucí.
Jeho tělo může zetlít, ale jeho agenda pokračuje.
Jeho křídla mohou odpadnout, ale rozpočet zůstává.
Jeho larva může být sežrána ptákem, ale komise pro ochranu nesmrtelnosti chrousta může zasedat dál.
A právě zde se ukazuje skutečná genialita lidské civilizace. Dokázali jsme vytvořit systémy, které dokážou přežít nejen jednotlivce, ale dokonce i důvod svého vlastního vzniku.
To je skutečná nesmrtelnost.
Ne ta biologická, nýbrž administrativní.
Biologický organismus musí přijímat potravu, dýchat a nakonec zemře. Instituce potřebuje pouze rozpočet, razítko a dostatečně přesvědčivý důvod, proč pokračovat.
Clausewitz by tuto situaci možná popsal jako konflikt vůle. Na jedné straně stojí realita, na druhé straně člověk, který se rozhodl, že realita nebude mít poslední slovo.
A protože realita bývá ve svých požadavcích poněkud nepříjemná, nastupuje strategie.
Pokud například zjistíme, že chroust není nesmrtelný, máme několik možností.
První možnost je přijmout skutečnost.
To je ovšem strategicky velmi nebezpečné, protože skutečnost málokdy poskytuje finanční prostředky.
Druhou možností je změnit definici nesmrtelnosti.
Chroust sice umírá, ale „chroust jako koncept“ přežívá.
Třetí možností je vytvořit nového chrousta.
Čtvrtou možností je ustanovit komisi, která bude zkoumat, zda původní chroust skutečně zemřel.
Pátou možností je vytvořit komisi, která bude kontrolovat práci první komise.
A šestou možností je založit odborné centrum pro koordinaci komisí.
To je již skutečně machiavellistické.
Machiavelli totiž chápal, že moc nestojí pouze na síle. Stojí také na dojmu síly. Vládce nemusí být nejsilnější, pokud dokáže přesvědčit ostatní, že nejsilnější je.
A co může být přesvědčivější než nesmrtelný chroust?
Jeho samotná existence se stává důkazem vlastní existence.
„Proč je chroust nesmrtelný?“
„Protože je.“
„A jak to víme?“
„Protože o jeho nesmrtelnosti existuje dokument.“
„A kdo ten dokument napsal?“
„Úřad pro nesmrtelnost chrousta.“
„A proč úřad existuje?“
„Protože chroust je nesmrtelný.“
Logický kruh je uzavřen. Civilizace může pokračovat.
Clausewitz by možná namítl, že konflikt není nikdy tak jednoduchý. A měl by pravdu. Každá válka má svou frikci – drobné nepředvídatelné překážky, které dokážou zničit i ten nejlepší plán.
Chroust má ovšem proti frikci jednu obrovskou výhodu.
Nikdo od něj žádný plán neočekává.
To je důvod, proč jsou chrousti v mnoha ohledech dokonalejší stratégové než lidé.
Chroust nevyhlašuje válku.
Chroust neuzavírá mír.
Chroust nesvolává tiskové konference.
Chroust jednoduše letí proti světlu.
A právě zde bychom mohli objevit nejhlubší význam jeho nesmrtelnosti.
Možná totiž není nesmrtelný chroust.
Možná je nesmrtelná pouze lidská potřeba hledat smysl tam, kde žádný není.
Člověk se dívá na chrousta a říká:
„Proč existuje?“
Chroust odpovídá:
„Nevím.“
Člověk to považuje za nedostatečnou odpověď a založí filozofickou školu.
O dva tisíce let později vznikne mezinárodní konference.
O dalších sto let později bude existovat odborný časopis.
A nakonec někdo přijde s grantem na výzkum geopolitických aspektů chroustovy nesmrtelnosti.
A tehdy chroust skutečně zvítězí.
Ne silou.
Ne strategií.
Ne politickým vlivem.
Pouhou existencí.
To je přesně ten druh vítězství, který by Machiavelli pravděpodobně ocenil a Clausewitz označil za důsledek střetu vůlí.
Nesmrtelnost totiž nemusí znamenat přežití těla.
Stačí přežít problém.
A problémy jsou, jak známo, ze všech organismů nejodolnější.
Proto bychom měli na závěr položit zásadní otázku:
Je chroust nesmrtelný?
Odpověď zní: nevíme.
A to je vlastně skvělá zpráva.
Protože kdybychom to věděli, museli bychom s tím něco dělat.
Museli bychom vytvořit pravidla, zřídit úřad, stanovit kompetence, určit rozpočet, připravit metodiku, vypsat výběrové řízení, vytvořit kontrolní mechanismus a následně ustanovit pracovní skupinu pro vyhodnocení výsledků.
Takto můžeme zatím nechat chrousta v klidu.
Ať si létá.
Ať si myslí, že je nesmrtelný.
Vždyť co jiného nám zbývá?
My lidé jsme totiž už dávno pochopili jednu zásadní věc:
Nesmrtelnost není schopnost nikdy nezemřít.
Nesmrtelnost je schopnost zařídit, aby se o vás mluvilo ještě dlouho poté, co už dávno nedáváte žádný smysl.
A v tomto ohledu je chroust skutečně nesmrtelný.
Možná dokonce více než někteří politici, generálové a úředníci.
Což je, při vší úctě k lidstvu, poměrně působivý výkon.
A možná právě proto bychom měli být opatrní.
Protože pokud jednou zjistíme, že chroust skutečně zemřel, může být už pozdě.
Jeho úřad totiž pravděpodobně přežije.
😂😂😂
