Článek
Co byl závod Majak
Po svržení amerických atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki na konci druhé světové války zahájil Sovětský svaz program vedený intenzivní snahou o dohnání náskoku rivala. V roce 1948 byl v rámci tohoto programu urychleně a v naprostém utajení vybudován komplex Majak neboli Čeljabinsk-40. Zde se mělo vyrábět plutonium pro sovětské bomby.
Vzhledem k extrémnímu politickému tlaku nebyl kladen téměř žádný důraz na bezpečnost pracovníků ani na ochranu životního prostředí. Koneckonců, pracovaly zde tisíce politických vězňů a v prvních letech provozu byl tekutý radioaktivní odpad dokonce vypouštěn přímo do nedaleké řeky, což samo o sobě způsobilo masivní kontaminaci celého povodí a ohrozilo desítky vesnic ležících po jejím proudu.
Nám jde ale o jinou věc. Časem totiž začali Sověti ukládat vysokoaktivní odpad do podzemních ocelových nádrží obklopených betonovým pláštěm, které vyžadovaly neustálé chlazení vodou kvůli tomu, že se radioaktivních izotopů uvolňovalo velké množství tepla.
Osudná exploze
V průběhu roku 1956 selhal chladicí systém u jedné z podzemních nádrží obsahující 70 až 80 tun tekutého radioaktivního odpadu. Zní to absurdně, ale poruchy si nikdo dlouhé týdny a měsíce nevšiml. Obsah nádrže se začal samovolně zahřívat a voda se postupně odpařila. Díky tomu, uvnitř vznikla vysoce výbušná směs plynů.
Dne 29. září 1957 pak dosáhla teplota uvnitř nádrže kritické hodnoty 350 °C. Pravděpodobně díky jiskře z některého měřicího zařízení došlo k mohutné explozi. Výbuch odhodil betonové víko nádrže o hmotnosti 160 tun do vzdálenosti desítek metrů a rozmetal do atmosféry velké množství radioaktivity.
Asi 90 % uvolněného radioaktivního materiálu dopadlo v bezprostředním okolí závodu. Zbývajících 10 % však silný vítr odnesl severovýchodním směrem, kde vytvořil takzvanou Východouralskou radioaktivní stopu. Tento zamořený pás byl široký 30 až 50 kilometrů a dlouhý 300 kilometrů, přičemž zasáhl území obývané přibližně 270 000 lidmi.
Katastrofa byla zpětně klasifikována stupněm 6 na sedmibodové Mezinárodní stupnici jaderných událostí, což ji řadí hned za havárie v Černobylu a Fukušimě, které dosáhly nejvyššího stupně 7. Proč zpětně? Protože Sovětský svaz oficiálně přiznal havárii až v roce 1989.
Dopady a následky
Tisíce lidí byly vystaveny vysokým dávkám radiace, což vedlo k nárůstu případů nemocí z ozáření, rakoviny, leukémie a vrozených vad. Přesný počet obětí na životech je kvůli systematickému falšování zdravotních záznamů ze strany státu dodnes nemožné spolehlivě určit, odhady nezávislých odborníků se však pohybují v tisících.
Sovětský režim se rozhodl celou událost utajit nejen před západním světem, ale i před vlastním obyvatelstvem. Evakuace nejhůře zasažených oblastí začala se zpožděním 7 až 14 dnů a probíhala zcela chaoticky, bez vysvětlení skutečných důvodů. Lidé byli nuceni okamžitě opustit své domovy, veškerý majetek i zvířata. Během dvou let po havárii bylo přesídleno zhruba 10 000 lidí z více než 20 vesnic. Opuštěné domy byly potom zničeny a srovnány se zemí, aby se zabránilo návratu obyvatel.
O havárii se veřejnost na západě dozvěděla až na konci 70. let, kdy o ní podal podrobné svědectví sovětský exilový vědec a emigrant Medveděv. Jeho zprávu zpočátku mnozí západní experti zpochybňovali, nicméně odtajnění dokumentů v 90. letech po pádu Sovětského svazu rozsah katastrofy plně potvrdilo.
Oblast kolem závodu Majak dnes zůstává jedním z nejvíce radioaktivně znečištěných míst na planetě.
