Článek
Jaderné testy v 50. a 60. letech
Jaderné bomby svržené na konci druhé světové války na Hirošimu a Nagasaki odstartovaly závod velmocí o vybudování co největšího a nejsilnějšího jaderného arzenálu. Spojené Státy, Sovětský svaz a v menší míře i některé další státy se z počátku nijak neomezovaly v testování svých zbraní za všech možných i nemožných podmínek. Paralelně s tím se rozvíjela i raketová technika a lidstvo začalo dobývat vesmír. Bylo proto jen otázkou času, kdy se někdo pokusí zjistit, co se stane, když odpálí jadernou zbraň na oběžné dráze.
Spojené Státy testovaly výbuchy jaderných zbraní ve velkých výškách od roku 1958. Prvních několik testů s krycími názvy YUCCA, TEAK, ORANGE a ARGUS je dodnes tak trochu tajemstvím a mnoho o nich nevíme. O explozi Starfish v rámci operace Fishbowl z roku 1962 máme informací o poznání více.Je to dáno i tím, že výbuch měl poměrně dalekosáhlé důsledky.
Další záběr na test Starfish Prime.
Starfish Prime
Dne 9. července roku 1962 vynesla raketa Thor do výše asi 400 km termonukleární hlavici W49 o síle 1,4 megatuny. Pro lepší představu, jednalo se asi o tisícinásobek síly bomby Little Boy, která byla svržena na Hirošimu. Mimochodem, výška 400 km nad zemským povrchem víceméně odpovídá průměrné výšce, v níž operuje Mezinárodní vesmírná stanice.
Výbuch jaderné bomby ve vesmíru samozřejmě nezpůsobí vznik typické ohnivé koule, tlakové vlny a následného atomového hřibu. Na místo toho se všemi směry rozletí vysokoenergetické nabité částice, které způsobí umělou polární záři. Přesně takovou mohli lidé po výbuchu Starfish Prime pozorovat z celé pacifické oblasti od Havaje po Nový Zéland, neboť k výbuchu došlo zhruba nad ostrovem Johnston v centrálním Pacifiku.
Růžová a červená polární záře ale nebyla tím hlavním efektem, který výbuch způsobil. Tím byl především elektromagnetický puls, mnohem silnější, než se očekávalo. Na Havaji, tedy 1000 km od výbuchu, puls způsobil výpadek veřejného osvětlení, nefunkčnost telefonní sítě a řadu dalších lokálních poškození přenosové soustavy. Vysokoenergetické částice vzniklé při explozi navíc vytvořily souvislý pás okolo země, šlo o jakousi obdobu přírodních van Allenových pásů. Tyto částice potom vyřadily několik satelitů včetně komunikačního satelitu Telstar společnosti AT&T, který ve skutečnosti startoval až dva dny po testu. Dodejme ještě, že Sovětský svaz nezůstal pozadu a v rámci tzv. „Projektu K“ provedl několik vlastních explozí ve výšce zhruba 100 km.
Co testy ukázaly?
V současné době platí mezinárodní úmluvy, které jasně stanovují, že vesmír má zůstat demilitarizovaný a umísťování jaderných zbraní na oběžnou dráhu by mělo být nepřípustné. Není ale třeba příliš zdůrazňovat, že mezinárodní dohody vydrží vždy jen tak dlouho, dokud se to jejich signatářům hodí. Nedělejme si iluze o tom, že by v případě konfliktu nebyl v případě potřeby využit i vesmír. Koneckonců, zprávy o tom, že na oběžnou dráhu velmoci své zbraně umísťují již prosakují.
Využití jaderného výbuchu k likvidaci družic protivníka je pro vojáky jistě lákavou možností. Má to ale naštěstí háček, a to je jedna z mále pozitivních zpráv. Jaderný výbuch na oběžné dráze by totiž vyřadil nejen satelity protivníka, ale i ty vlastní. Doufejme, že to bude dostatečná brzda. Na druhou stranu nikdy nelze vyloučit provedení takového útoku ve chvíli, kdy jedna ze stran prohrává a nemá co ztratit.
Současně si lze představit i vysoce sofistikovaný teroristický útok tohoto typu. Uvědomme si, že když v roce 1962 explodoval Starfish Prime, bylo na oběžné dráze všeho všudy 22 satelitů. Dnes jich je přes 10 000 a zajišťují fungování prakticky všech oblastí lidské činnosti od komunikace po zemědělství. Důsledky jaderného výbuchu na oběžné dráze by tak byly katastrofální.
