Článek
Včely ve službách vojska
Zatímco v dnešní době chápeme pojem biologické zbraně jako synonymum pro bakteriální nebo virové nákazy, v širším smyslu jde i o nasazení zvířat. O těch typických jsme už mluvili v úvodu. Teď se podíváme na jedno značně netypické. Na včelu.
Ve starověku a ve středověku sloužily včely často jako ideální prostředek k vyvolání chaosu v řadách nepřátel. Včely se ukázaly jako ideální „munice“. Byly totiž nepredikovatelné, nevybíraly si své oběti a dokázaly prorazit i tu nejznámější zbroj. Z toho ovšem plyne i to, že si armáda, která chtěla včely využít, musela dávat velmi dobrý pozor na to, aby se včely nedostaly ven předčasně.
Jak válčily včely
Genialita použití včel spočívala v jeho jednoduchosti. Včelstva byla chována v hliněných nádobách nebo proutěných koších. Při bitvě stačilo tyto nádoby utěsnit, dopravit je k linii nebo třeba na hradby obléhaného hradu a následně je vmrštit mezi protivníky. Po nárazu se křehká nádoba roztříštila a tisíce podrážděných včel začaly okamžitě bránit své zničené hnízdo.
Včely plašily koně i tažná zvířata, zalézaly pod brnění a velmi efektivně tím dokázaly narušovat formace nepřítele, zpomalovat postup apod. Jak již bylo řečeno, včely se jako zbraň využívaly již ve starověku a pokračovalo to i nadále.
Obléhání Akkonu představuje asi nejznámější bitvu, do níž zasáhly včely.
Včelí bitvy
Ze středověkých spisů máme řadu informací o včelách v poli. Jednou z prvních bitev, u nichž to máme popsáno, bylo obléhání Themiskyry v roce 72 př. n. l. Římané se zde pokusili prokopat pod hradby tohoto města. Obránci však do tunelů vypustili roj naštvaných včel a následně tam dokonce poslali i medvědy. Tím římské legionáře z podzemí zcela vytlačili.
Nejznámější zdokumentované nasazení včel jako asymetrické zbraně se odehrálo během třetí křížové výpravy při obléhání přístavního města Akkon vojsky legendárního krále Richarda Lví srdce. Toto střetnutí patřilo k nejkrvavějším a nejdelším bitvám celých křížových výprav. Během bojů obránci i útočníci těžké katapulty. Vedle masivních kamenů a zápalného řeckého ohně se běžným střelivem staly právě nádoby s včelami a vosami.
Pro křižáky v těžké kovové zbroji to znamenalo katastrofu. Kovy rozpálené sluncem samy o sobě způsobovaly vyčerpání, a jakmile se pod drátěnou košili či plátové brnění dostaly včely, bojovník byl okamžitě vyřazen z provozu. Armáda nemohla udržet formaci a rytíři v panice shazovali zbroj, čímž se stávali snadným terčem pro střelce. Ale pozor, včely vhazovaly za hradby i útočníci.
S nástupem střelného prachu a palných zbraní začaly včely z bojiště postupně mizet. To ale neznamená, že z bitev zmizely úplně. Během první světové války došlo v roce 1914 v Tanganice (tj. v dnešní Tanzanii) k tzv. bitvě u Tangu mezi britskými a německými jednotkami. V džungli, kde se bitva odehrávala, žila ale také divoká včelstva. Střelba a výbuchy je podráždily natolik, že se včely pustily do obou stran. Němci i Britové museli dočasně zastavit veškeré bojové operace. V tomto případě je nikdo nevyužil, do války vytáhly včely samy.
