Článek
Lední medvědi v ZOO Praha
Již v době první republiky, tedy od samého počátku existence ZOO Praha, měli v ní místo i lední medvědi. V Praze žili medvědi Nora a Otto. Ti byli schopni rozmnožování, odchov mláďat se ale ne a ne podařit. Všechna mláďata totiž zemřela do několika dnů po porodu. Nešlo o nic neobvyklého, se stejným problémem se potýkali snad všude na světě. Všechno měl změnit rok 1942, paradoxně tedy doba, která byla jinak velmi temná a smutná.
V tomto období byl ředitelem ZOO Praha doktor Jan Vlasák. Šlo o vystudovaného veterináře, veterána první světové války, sportovce a prvorepublikového vojáka s hodností podplukovníka. Když se dne 20. prosince 1942 v pražské Zoo během druhé světové války narodila dvě medvíďata, měl doktor Vlasák oprávněnou obavu, že skončí stejně jako všichni jeho starší sourozenci. Jedno z mláďat skutečně zemřelo hned po porodu, druhé ale mělo naději. Rozhodl se proto k netradičnímu experimentu.
Doma u pana ředitele
Doktor Vlasák učinil překvapivé rozhodnutí: vzal si medvídě domů a rozhodl se vychovat ho u sebe. Spolu se svou manželkou Marií se o malou medvědici starali v bytě a postupně ji zvykali na lidské prostředí. Medvědice dostávala kravské mléko a rybí tuk, a když zesílila, přešla na pevnou stravu. A jméno? Říkalo se jí Sněhulka.
Doktor Vlasák pojal experiment samozřejmě vědecky a vedl si podrobné záznamy. Jeden z nejkouzelnějších zní:
„Mláďata ledních medvědů mají s těmi lidskými podobnost namnoze přímo zarážející.“
Mezi další zajímavé informace patří třeba to, že oči se medvíděti otevřely po 47 dnech nebo to, že chodit začala po třech měsících. Není třeba dodávat, že od té doby to u Vlasákových vypadalo všelijak a Sněhulka se stala víceméně královnou celé domácnosti a žádná bota ani hadr před ní nebyly v bezpečí.To hlavní ale bylo, že Sněhulka přežila a stala se prvním mládětem tohoto druhu na světě, které bylo vychováno přímo člověkem. I díky tomu se ZOO Praha dostala do učebnic.
Pan ředitel Vlasák o zkušenostech s výchovou Sněhulky napsal i knihu. Zajímavé je, že po válce vyšla knížka „Snow White, The Story of a Polar Bear Cub“ v Londýně a New Yorku, na své první české vydání si ale musela počkat až do roku 2012.
Sněhulka v podání akademického sochaře Kurta Gebauera dnes zdobí ZOO Praha.
Tragický konec Sněhulky i posmrtná sláva
Ve chvíli, kdy bylo Sněhulce půl roku se musela přesunout do svého výběhu v ZOO. Ten v té době obývala s dalším medvídětem, v tomto případě medvěda hnědého. To by dnes neprošlo, v té době ale nešlo o nic neobvyklého. Sněhulka ale ve výběhu dlouho nepobyla. Ještě předtím, než dosáhla věku jednoho roku, si bohužel nedala pozor na vysoké skále, která byla součástí výběhu a spadla z výšky dolů. Pád nepřežila.
Díky tomu, že u nás původně nevyšla Vlasákova kniha a Sněhulka nebyla v ZOO příliš dlouho, lidé si ji nestihli zamilovat. Miláčkem davů se tak nikdy za svého krátkého života nestala. Ve svém „posmrtném životě“ je tomu ale jinak. Díky svému významu byla Sněhulka a příběh jejího odchovu připomenuta i ve formě sochy od akademického sochaře Kurta Gebauera, umístěné v areálu Zoo Praha poblíž Gočárových domů. Její příběh je mezi odborníky stále připomínán a patří také k nejvýznamnějším událostem v historii ZOO Praha.
Samice Nora měla po Sněhulce i další mládě, to již odchovala přirozeně a Polárka, jak se jmenovalo, si již plnými doušky užívala pozornosti davů. Právě Polárka žijící v letech 1947 – 1959 a Severka z let šedesátých jsou asi dva nejslavnější lední medvědi pražské ZOO.
