Článek
Elektrické taxíky
Mluvit budeme o New Yorku devadesátých letech devatenáctého století. To byla doba, kdy městská doprava znamenala všudypřítomný hluk, znečištění koňským trusem, případně pach zplodin ze zásadně nespolehlivých aut se spalovacím motorem. Do tohoto světa přinesly elektrické taxíky nevídanou tichost a čistotu. Tyto takzvané kočáry bez koní představovaly vrchol soudobého luxusu, inženýrství i elegance.
Kde vzal elektrický taxík
Příběh newyorských elektrických taxíků se ve skutečnosti začal psát ve Philadelphii. Bylo to v 1894, kdy inženýr Henry G. Morris a chemik Pedro G. Salom vytvořili vozidlo nazvané Electrobat. Šlo o průkopnický stroj, byť zpočátku velmi těžkopádný, vybavený masivními olověnými akumulátory. Postupně ale prošel zásadním vývojem.
Zatímco první verze vážily přes dvě tuny a připomínaly spíše malé lokomotivy na gumových kolech, pozdější modely již nabízely o poznání praktičtější konstrukci a vyšší spolehlivost. Morris a Salom každopádně správně pochopili, že největší potenciál pro nový druh dopravního prostředku nespočívá v soukromém vlastnictví, ale v městské dopravě. V roce 1896 proto založili společnost Electric Carriage and Wagon Company a rozhodli se dobýt nejlukrativnější trh v tehdejší Americe (to koneckonců platí dodnes), tedy Manhattan.
Taxíky ve službě
V březnu roku 1897 vyjelo do ulic New Yorku prvních dvanáct elektrických taxíků. Jednalo se o dvoumístné uzavřené kočáry, ve kterých cestující seděli vpředu, chráněni před nepřízní počasí. „Kočí“ seděl na vyvýšeném sedadle vzadu nad kabinou. Pro obyvatele New Yorku to byla senzace. Vozidla se pohybovala bez zápachu a bez hlasitého klapotu kopyt. Nemluvě o absenci koňských koblížků.
Jízda byla navíc plynulá a kabina nabízela nesrovnatelně vyšší komfort než tradiční drožky. Elektrické taxíky s rychlostí až 20 km/h se tak rychle staly oblíbeným dopravním prostředkem newyorské smetánky, která je využívala pro cesty do divadel nebo luxusních restaurací.
Jedním z největších technických oříšků byla ale omezená kapacita tehdejších akumulátorů. Baterie umožňovaly dojezd pouhých třicet až čtyřicet kilometrů na jedno nabití a jejich dobíjení trvalo několik hodin. Morris a Salom proto přišli s geniálním řešením, které o sto let předběhlo moderní koncepty vyměnitelných baterií. Vybudovali totiž centrální depo spojené se stanicí pro výměnu akumulátorů. Když taxíku docházela energie, zajel do depa, kde mechanici pomocí jeřábů během necelých pěti minut vyjmuli vybitou baterii vážící přes půl tuny a nahradili ji čerstvě nabitou. Tento systém umožnil vozidlům fungovat v téměř nepřetržitém provozu.
Pánové Morris a Salom na jednom ze svých prvních elektromobilů.
Další osudy
Úspěch podniku přilákal pozornost investorů. V roce 1897 společnost odkoupil podnikatel Isaac L. Rice a přejmenoval ji na Electric Vehicle Company. Rice měl velkolepé plány a během následujících dvou let se flotila newyorských elektrických taxíků rozrostla z původních dvanácti vozů na stovky. V roce 1899 provozovala společnost v New Yorku kolem pěti set elektrických taxíků a zakládala pobočky v dalších významných městech, jako byly Boston, Philadelphia či Chicago.
Postupně se však dostavily problémy. Společnost se kvůli špatně zvládnuté expanzi dostala do finančních problémů. Opotřebení těžkých baterií i fakt, že zimní mrazy výrazně snižovaly jejich kapacitu navíc znamenaly, že údržba rozsáhlé flotily se prodražovala. Definitivní ránu pro newyorské elektrické taxíky znamenal tragický požár centrálního depa v lednu roku 1907, při němž shořela většina z tehdejších vozidel. Zničený podnik již nedokázal obnovit provoz a vyhlásil úpadek. V téže době navíc začala dospívat technologie spalovacích motorů, která s příchodem sériové výroby zlevnila benzinová auta a poskytla jim neomezený dojezd.
Manhattan tak zažil éru tiché a čisté dopravy o celé století dříve, než se elektromobily začaly do městských ulic vracet v rámci současných trendů. Pánové Morris a Salom by měli jistě radost.
