Článek
Fenomén jménem lepík
Najdeme je nalepené na monitorech počítačů, v diářích, na ledničkách i v tlustých složkách korporátních dokumentů. Post-it lístečky se staly symbolem kancelářského prostředí, své místo si ale našly i v domácnostech a na mnoha dalších místech.
Jak už to tak bývá, jejich cesta na výsluní nebyla ale výsledkem žádného geniálního byznys plánu. Ve skutečnosti jde spíše o dokonalou ukázku toho, jak se ze selhání výzkumného projektu může zrodit celosvětový fenomén. Příběh lepíků je tak triumfem náhody a také frustrace jednoho sboristy.
Řešení, které hledalo svůj problém
Vše začalo v roce 1968 v laboratořích americké společnosti 3M. Chemik Spencer Silver dostal za úkol vyvinout nové a supersilné lepidlo, které by našlo uplatnění v leteckém průmyslu. Během svých experimentů však Silver vytvořil pravý opak. Jeho nové lepidlo bylo extrémně slabé. Sice přilnulo k povrchu, ale dalo se z něj také velmi snadno sloupnout, aniž by zanechalo jakoukoliv stopu nebo povrch poškodilo. Svou lepivost zachovávalo i po opakovaném použití. To sice bylo pěkné, bylo to ale v naprostém rozporu se zadáním.
Pro vedení firmy to byl naprostý propadák. Koneckonců, k čemu je lepidlo, které pořádně nelepí? Silver se ale svého objevu nechtěl vzdát. Byl přesvědčen, že vytvořil něco unikátního, jen pro to zatím nenašel správné využití. Následujících pět let obcházel oddělení společnosti, pořádal interní semináře a neúnavně svůj vynález propagoval mezi kolegy. Většina z nich ho vyslechla, pokývala hlavou a vrátila se ke své práci. Silverovo slabé lepidlo se stalo předmětem firemních vtipů a dostalo přezdívku „řešení, které zoufale hledá svůj problém“.
Původně měl chemik Silver vyvinout nové super pevné lepidlo. Vynalezl slabé lepidlo.
Zlom v kostele
Zlom přišel až v roce 1974 a odehrál se nikoliv v laboratoři nebo v kanceláři, ale v kostele. Arthur Fry, další z výzkumníků společnosti 3M, trávil svou neděli jako obvykle, tedy zpěvem v kostelním sboru. Fry měl ve svém zpěvníku založené papírky, aby vždy rychle našel tu správnou píseň. Běžné papírky však ze zpěvníku při sebemenším pohybu vypadávaly, což bylo značně frustrující.
V ten okamžik si Fry vzpomněl na kolegu Silvera. Uvědomil si, že jeho „nepovedené lepidlo“ by bylo naprosto ideální pro vytvoření záložky. Hned v pondělí ráno Fry Silvera požádal o vzorek a začal s ním experimentovat.
Fry si brzy také všiml, že když odtrhne kousek papíru s lepicím proužkem, může na něj napsat vzkaz a přilepit ho na dokument pro svého šéfa. Kolegové začali tyto papírky z jeho stolu kradmo brát, protože si uvědomili jejich neuvěřitelnou praktičnost v běžné kancelářské komunikaci. Koncept lepíku byl na světě.
Boj se skepsí vedení
Mít skvělý nápad a funkční prototyp byla jedna věc, ale přesvědčit konzervativní vedení nadnárodní korporace o jeho komerčním potenciálu byla věc druhá. Management 3M byl k malým lepicím papírkům skeptický. Výroba navíc nebyla snadná; inženýři museli vymyslet zcela nový stroj, který by dokázal nanést přesnou vrstvu lepidla jen na okraj papíru. Přesto ale svolilo k testovací kampani.
První komerční test v roce 1977 pod názvem „Press 'n Peel“ ve čtyřech amerických městech skončil fiaskem. Lidé produkt nekupovali, protože zkrátka nechápali, k čemu je dobrý. Marketéři z 3M se ale rozhodli pro ještě jeden pokus. V roce 1978 vyrazili do města Boise a provedli masivní kampaň.Zaplavili kanceláře místních firem vzorky lepíků zdarma. Úspěch byl ohromující. Jakmile si lidé zvykli na to, že mohou snadno zanechávat vzkazy na stolech, monitorech a dokumentech, už se bez nich nedokázali obejít. Více než devadesát procent oslovených firem si produkt okamžitě doobjednalo.
V roce 1980 byly Post-it Notes oficiálně uvedeny na americký trh a o rok později dobyly Evropu. Z podivného lepidla se stal produkt, který změnil způsob, jakým lidstvo komunikuje, organizuje si čas a uchovává myšlenky. Dnes, i v éře chytrých telefonů a digitálních aplikací, zůstává lepík nepřekonaným symbolem jednoduchosti a efektivity.
A proč jsou klasické lepíky právě žluté? I za tím stojí čistá náhoda. Když tým vyvíjel první prototypy, došel jim bílý papír. Výzkumníci jednoduše zašli do sousední laboratoře, která měla přebytek vyřazeného žlutého papíru v odstínu žluté. Tato barva se ukázala jako skvělá pro čitelnost tmavého inkoustu, navíc na stolech plných bílých dokumentů vizuálně vynikala. Žlutá už lepíkům zůstala jako jejich poznávací znamení.
