Článek
Útěk do divočiny
Vše začalo v roce 1936, kdy v Sovětském svazu probíhaly čistky nařízené samotným Stalinem. V období, pro které se dnes používá název Velký teror, zemřely desítky tisíc lidí nejrůznějšího původu a rozličných politických i společenských názorů. Jednou ze skupin, která byla tvrdě perzekuována, byly tzv. Starověrci. Jednalo se o příslušníky sekty vycházející z pravoslavného křesťanství, která vznikla v průběhu 17. století.
Když Karp Lykov, příslušník této náboženské skupiny, viděl, jak byl jeho bratr zastřelen, rozhodl se zachránit sebe i svoji rodinu odchodem do naprosté izolace. Po dlouhé cestě se usadili v údolí řeky Abakan, asi 250 km od nejbližší vesnice a daleko od veškerých cest. V této horské krajině se dokázali ukrýt před celým světem na dalších 42 let.
Do nového domova přišla s Karpovem i jeho manželka a dvě děti. V průběhu let se mu potom narodily další dva potomci. Tím posledním byla v roce 1944 dcera Agafia. Život v tajze byl pro rodinu Karpova Lykova extrémně tvrdý. Postavili si malou dřevěnou chatrč a obdělávali jedno políčko. Živili se pěstováním brambor a mrkve, ty pak doplňovali o houby a další lesní plody. Netrvalo dlouho a těch několik málo železných nástrojů, které si přinesli s sebou, se rozbilo nebo opotřebovalo tak, že je nebylo možné dále používat. Rodina si proto musela vystačit s tím, co si dokázala vyrobit ze dřeva nebo z kamene.
V zimě klesají v těchto místech teploty až k mínus 40 stupňům. To jediné, co lze v tomto období dělat, je sedět u ohně a doufat, že vám zásoby vydrží do jara. Při těchto sezeních u ohně vyprávěl otec dětem to, co si pamatoval ze své pravoslavné bible. Tragický byl pro rodinu rok 1961. Na poli se totiž neurodilo a rodina neměla téměř nic k jídlu. Protože matka rozdávala své vlastní malé porce dětem, brzy zemřela na podvýživu.
Kontakt s civilizací
V šedesátých a sedmdesátých letech si zbývající členové rodiny začali všímat podivných padajících hvězd. Nemohli samozřejmě tušit, že se jedná o zbytky raket startujících z kosmodromu Bajkonur. Jako by šlo ale o předzvěst toho, že rodina opět naváže kontakt s civilizací.
V roce 1978 prolétával nad chatrčí Lykovových vrtulník, na jehož palubě byli členové geologické expedice. Ti uviděli kouř stoupající k nebi v místech, kde neměl nikdo být. Vrtulník proto přistál a rodina Lykovových uviděla prvního cizího člověka od roku 1936. Dozvěděli se při té příležitosti, že Stalin už je 25 let po smrti, i to, že před čtyřmi dekádami si celý svět prošel peklem druhé světové války. Ani toto setkání ale rodinu nepřimělo k tomu vrátit se do civilizace.
Kontakt byl ale navázán a vědci se k rodině v roce 1981 vrátili. Chtěli jim přivézt nářadí a řadu dalších věcí pro ulehčení života. Současně ale dost možná vystavili rodinu nevědomky obrovskému riziku. Po více než čtyřiceti letech už neměli Lykovovi přirozenou imunitu na řadu běžných infekcí. Nedlouho po odletu vědců zemřeli v jednom jediném týdnu tři ze čtyř dětí Karpova Lykova, v této době již šlo samozřejmě o dospělé lidi. Poté žil Karp v chatrči jen se svou nejmladší dcerou. Když v roce 1988 zemřel, Agafia zůstala sama. Na několik let se sice do její blízkosti nastěhoval jeden bývalý geolog, i jeho ale přežila. Agafia žije podle všeho na stejném místě dodnes, sama a daleko od všech ostatních. Dnes jí je 82 let.
Kontakt s civilizací už ale netratila. V průběhu osmdesátých let absolvovala výlet po Sovětském svazu a několikrát navštívila lékaře či vzdálené příbuzné. Od roku 2021 má dokonce novou chalupu, kterou ji nechal postavit ruský oligarcha Oleg Děripaska. Má v ní i satelitní telefon. Ani dnes neuvažuje o tom, že by se přestěhovala. Tajga se prostě stala její domovem.
Zdroje informací:
