Článek
To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ (Jan 1,5)
Sestry a bratři, přátelé,
kněz musí občas nahlas říct, na čí straně je. Obzvlášť, když se vlivní filozofové a biskupové přidávají k proruskému fašismu. Jsou to o dost chytřejší lidé než já, ale o to strašnější je dopad takového jednání.
Všímám si jak mnoho lidí opětovně emigruje za zdi chalup, bytů a zprávy o ruském vraždění na Ukrajině se stávají jen „běžnou informační povinností.“ Ozvěny násilí z celého světa v nás probouzejí reflex, který je lidsky pochopitelný, ale duchovně nebezpečný: reflex mlčení, stažení se do ústraní a rezignace. Na druhé straně se velmi často můžeme přistihnout, jak s nadějí vzhlížíme k politickým vrcholům a čekáme, až „ti mocní“ konečně sjednají nápravu.
Oni nezmění nic! My jsme si totiž už zvykli na manipulaci a dokonce ji milujeme natolik, že mocným svěřujeme své hlasy. Jinak si nelze vysvětlit například absolutní toleranci vůči bývalým udavačům STB, kteří dnes vedou ministerstvo kultury nebo i celou vládu. V církvi je takovým lidem dobře po celou dobu, od roku 1989, a věřícím je zcela jedno, že si zprivatizovali farnosti a majetek (cedí se úplně jiné věci). Nicméně nechci jen hořekovat nad polosvětem, který vládne a ovládá, který vydírá, korumpuje, likviduje a umlčuje postupně a pokud možno nenápadně. V tomto ohledu je zapotřebí vyslyšet Ježíšův hlas „nechte mrtvé, ať pohřbívají svoje mrtvé.“
Dovolte mi tedy přistoupit k naději, kterou opravdu mám. Terapeut a jeden z nejvýznamnějších psychologů současnosti Gábor Maté napsal:
„Nevzhlížejme k lidem, kteří mají moc aby věci změnili, protože lidé u moci jsou velmi často nejvyprázdněnějšími lidmi na světě. Kvůli nám věci nezmění. Musíme najít světlo v sobě, ve svých společenstvích, ve svém Poznání a vlastní tvořivosti. Nemůžeme čekat až lidé u moci něco kvůli nám zlepší, protože to nikdy neudělají, pokud je k tomu nedonutíme. Tvrdí nám, že lidská přirozenost je soutěživá, agresivní a sobecká. Je to přesně naopak. Lidskou přirozeností je ve skutečnosti spolupráce a štědrost. Člověk je ve skutečnosti společenský tvor. Pokud najdeme své vlastní Světlo, svoji Přirozenost, budeme k sobě laskavější a budeme laskavější i k přírodě.“ (The Myth of Normal, 2022)
Lidé u moci jsou opravdu velmi často těmi nejvyprázdněnějšími lidmi na světě. Mohu to potvrdit, neboť jsem jich za svůj život potkal bezpočet. Identita většiny biskupů nebo politiků se odvozuje bohužel pouze z jejich vnějšího vlivu, nikoliv z vnitřního pokoje, protože to by svět kolem nás vypadal zcela jinak. Tady se spiritualita potkává s tím, co Václav Havel nazval „životem v pravdě“. Havel nám připomínal, že i ten nejtotálnější systém stojí na hliněných nohách, pokud se lidé rozhodnou nebýt jeho součástí. Ve svém eseji Moc bezmocných ukázal, že síla nemůže být trvale v rukou těch, kteří ovládají zbraně a peníze, pokud my – ti zdánlivě bezmocní – nalezneme odvahu být sami sebou.
Abych nebyl tak abstraktní a nedržel si jen intelektuální „odstup“, musím zde jmenovat jednu aktivitu, která si dle mého názoru zaslouží naši podporu. A tou je spolek Milion chvilek pro demokracii. Toto společenské hnutí zcela jistě není bez chyb, ale plní v naší společnosti to, co zoufale chybí. Mají odvahu napomáhat lidem opouštět své obýváky a vyjít ven a v kultivované diskusi vést dialog s druhými. Totiž v naší společnosti jsme už dávno přestali spolu mluvit. Pomlouvat umíme skvěle, ale setkat se tváří v tvář je obrovský problém. Ukažme tedy svou „moc bezmocných“ a nebojme se postavit se zlu nahlas. Mocní potřebují vidět, že jim jejich otevřená kolaborace s neonacismem nebo komunismem prostě jen tak neprojde. O to víc musí být také slyšen hlas těch, kteří nezapomínají na jména a příběhy lidí zničených ruskou okupací na Ukrajině.
Nesmíme se nechat zatlačit do kouta. Rezignace je vítězstvím násilí. Když mlčíme ze strachu, tma nás pohlcuje. Ale evangelista Jan píše: „Světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ To Světlo není jen abstraktní pojem. Je to Kristus v nás a mezi námi, naše tvořivost a schopnost soucitu a laskavosti. Je to Boží jiskra v nás, která odmítá uvěřit, že svět patří jen silným a bezohledným.
Dnes jsme voláni k trojímu činu:
- Modleme se nahlas. Ne tiše v koutku, ale nahlas a veřejně za oběti násilí na Ukrajině, v Íránu a všude tam, kde je dupáno po lidské důstojnosti a životě. Modlitba nahlas je aktem politickým i duchovním – je to odmítnutí lhostejnosti. Je to přiznání, že utrpení druhého je mým utrpením.
- Ukažme mocným, že z nich nemáme strach. Strach je nástroj, kterým nás ovládají. Jakmile v sobě najdeme Světlo, o kterém mluví Maté, a integritu, o které psal Havel, jejich moc se drolí. Pokud budeme laskaví k sobě, k bližním i k přírodě, vytváříme realitu, na kterou jejich prázdná moc nedosáhne.
- Vraťme se ke své přirozenosti. Přestaňme věřit, že jsme vlci v boji o přežití. Jsme společenští tvorové stvoření pro lásku. Naše síla není v agresi, ale v tvořivosti a v komunitě, která drží při sobě.
Nezapomínejme: Svět se nezmění „shora“ skrze dekrety těch nejvyprázdněnějších. Změní se „zdola“ skrze naše Poznání, naši laskavost a naši odvahu nenechat se umlčet.
Kéž v nás toto Světlo hoří jasněji než kdy jindy. Kéž tma v nás ani kolem nás nemá poslední slovo.
