Článek
Myslel jsem, že výdejní box je geniální. Pak jsem tam šel se synem
Skvělá věc, ty výdejní boxy. Pokud jdu sám. Jakmile vezmu s sebou syna, mění se rychlé vyzvednutí balíku v drobné veřejné ponížení. Pro mě i pro náhodné kolemjdoucí.
Klikni, zaplať, vyzvedni
Objednávám často. Vše online, žádné fronty, žádné small talky, žádné hledání drobných. Přijdu k boxu, načtu kód, vyzvednu zásilku a mizím. Efektivita sama. Tedy za předpokladu, že jdu sám.
Jakmile beru syna, všechno se rozpadá.
Tatí, co to je?
Už při příchodu k boxům je jasné, že dnes to nebude „rychlá zastávka“. Syn stojí před automatem jako před hracím automatem v lunaparku. Barevná světýlka, pípání, displej — ideální kombinace k okamžitému zkoumání.
„Co je to za skříň?“
„Proč to svítí?“
„A co když na to zmáčknu?“
Než vůbec vytáhnu telefon, už je u ovládacího panelu.
Zmáčkni tohle
Snažím se proces urychlit. Odemknout aplikaci, najít kód, přiblížit telefon ke čtečce. Mezitím se malý výzkumník rozhodne, že každé tlačítko je výzva. Píp. Další píp. Ještě jedno píp. Box naštěstí zatím mlčí.
„Ne, na to nesahej.“
„A proč?“
„Protože… prostě ne.“
A teď čekej
Zadám kód. Obrazovka přemýšlí. Tři vteřiny ticha. Pro dospělého nic, pro dítě věčnost.
„Už to je?“
„Ještě ne.“
„A teď?“
„Počkej.“
„Tak já zmáčknu tohle.“
Konečně se ozve cvaknutí a jedny dvířka se otevřou.
A… je po všem
Než stihnu udělat krok, syn udělá ten svůj. Natáhne se, vezme dvířka a s nadšením je zabouchne. Automat pípne. Obrazovka na mě vyčítavě bliká, jako by se ptala, jestli si ze mě někdo nedělá legraci.
„Ne, to se nezavírá!“
„Já jen pomáhám,“ odpoví spokojeně.
Znovu zadávám kód. Znovu čekáme. Znovu se dvířka otevřou.
Poklad uvnitř
Konečně sahám po balíku. Jenže dítě má pocit, že když už se otevřela tajná schránka, patří mu. Okamžitě do ní strká ruce.
„To je moje?“
„Ne, to je tatínkův balík.“
„A co tam bylo?“
„Tričko.“
„Můžu ho otevřít?“
„Doma.“
Za námi se mezitím začíná tvořit drobná fronta.
Tatí, ještě jednou
Beru balík. Hotovo. Tedy ne.
„A otevřeme to ještě jednou?“
„Neotevřeme.“
„A proč?“
„Protože už nic nevyzvedáváme.“
„Tak já zadám kód!“
A než stihnu zareagovat, už se snaží přiložit můj telefon ke čtečce obráceně, vzhůru nohama, pod úhlem, který by nefungoval ani v laboratoři.
Útěk
Beru balík, beru syna a mizíme. V duchu si říkám, že příště to udělám jinak: buď půjdu sám, nebo zvolím výdej u přepážky s živým člověkem, který se sice tváří otráveně, ale aspoň ví, co dělá.
Protože výdejní box je skvělý vynález. Opravdu. Jen ne ve chvíli, kdy ho berete jako rychlou zastávku… a vezmete s sebou malého objevitele, pro kterého je každé tlačítko začátkem nového dobrodružství.
