Článek
Londýn se probouzí do jasného rána, slunce objímá zjizvenou tvář města, ulice vibrují životem a projevy radosti. Vážně je konec! Je konec!
Konec nadvakrát
Akt bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa byl podepsán 7. května 1945 ve 2:41 ráno v sídle Vrchního velení spojeneckých expedičních sil v Remeši. S platností od 8. května 1945 ve 23:01 středoevropského času. Právní dokument stvrdili svými podpisy německý generálplukovník Alfred Jodl, americký generálporučík Walter Bedell Smith, sovětský generálmajor Ivan Susloparov a francouzský sborový generál Francois Sevez.
Stalin ale požadoval další kapitulaci v Berlíně.
Dne 8. května 1945 se tedy odehrála druhá kapitulace v budově ženijní školy v Berlíně-Karlshorstu. Signatáři kapitulace se stali maršál Georgij Žukov, britský letecký maršál Arthur Tedder, polní maršál Wilhelm Keitel, admirál Hans-Georg von Friedeburg a generál Hans-Jürgen Stumpff. Jednání se ale protáhlo přes půlnoc, a tudíž byl dokument podepsán až 9. května-v tento den slaví Rusko vítězství dodnes.
Je to tady!
BBC přerušila v noci 7. května svůj program a oznámilo, že válka je u konce a následující den bude státní svátek. Lidé propukli v jásot. Po letech válečných útrap, strádání a strachu bylo konečně po všem.
Oslavy se snad nemohly více lišit od chladného listopadového dne, na který připadl konec války první. V ulicích vlály praporky, alkohol tekl proudem a v uličkách byly vidět dlouhé stoly s jídlem připraveným z přídělů.
Den byl i přes nepříznivou předpověď teplý a lidé byli nadšení z návratu zpráv o počasí. Během války bylo totiž meteorologické vysílání přerušeno kvůli možnosti využití informací nepřáteli.
Po celé Británii se konaly vzpomínkové akty, pokládaly věnce a pořádaly koncerty.
Oslavy trvaly do noci. Největší davy se shromáždily v hlavním městě ale i vesnice po celé zemi pořádaly slavnostní akce. Hudba vyhrávala z gramofonů, akordeonů a flašinetů a lidé zpívali soudobé písničky. Hospody a taneční sály prodloužily otevírací dobu.
Anglický buldok
Mužem dne byl samozřejmě ministerský předseda Winston Churchill. Anglický buldok, jak mu přezdívali se nenechal Hitlerem uchlácholit ve 30. letech ani zastrašit v průběhu války. Jako jeden z mála od začátku upozorňoval na hrozbu, kterou Německo v čele s Hitlerem představuje a nesouhlasil s politikou appeasementu, kterou razil předválečný ministerský předseda Chamberlain. Tomu nakonec tato politika zlomila vaz. Všichni jistě znají fotografii z roku 1938, kde Chamberlain vítězně mává mnichovskou dohodou, kterou chtěl zajistit mír v Evropě. Churchill tehdy pronesl: „Anglie měla na vybranou mezi válkou a hanbou; zvolila hanbu a bude mít válku.“ List papíru, podepsán jistě v dobré víře nakonec svět před válkou neuchránil. Chamberlain odstoupil a v roce 1940 se premiérem stal Winston. Později přiznal, že na tuto chvíli čekal celý život.
Churchill byl ráno 8. května ujištěn ministerstvem potravin (založeno 1939), že je v hlavním městě dostatek piva. Daly se koupit památeční hrníčky a další produkty připravené speciálně pro den vítězství. Některé restaurace servírovaly vítězné menu (victory menu).
Premiér poobědval s králem a ve tři hodiny odpoledne pronesl řeč o definitivní kapitulaci Německa. Upozornil na stále probíhající válku s Japonskem a poděkoval za výdrž a statečnost britského lidu.
Poté se vrátil do Buckinghamského paláce a v půl šesté společně s králem, královnou a princeznami vykročil na balkon. Dav propukl v jásot. Bylo to nevídané. Na toto místo vstupují vždy jen členové královské rodiny. Této pocty se nikdy předtím ani potom už nikomu nedostalo.
Později Winston ještě promluvil z balkonu ministerstva zdravotnictví. Ulice byly plné. „To je vaše vítězství.“ Promlouval dojatě k lidu. Ten mu sborově odpověděl: „Ne, je vaše.“
Následovalo ještě několik proslovů, u kterých se ministerský předseda dojímal víc a víc.
„…Starý dobrý Londýn! Chci vám srdečně poděkovat za to, že jste nikdy neselhali během těch dlouhých jednotvárných dnů a za dlouhých nocí černých jako peklo. Bůh vám všem žehnej! Kéž dlouho zůstanete občany velkého a skvělého města… Kéž dlouho zůstaneme srdcem Britského impéria!“
To byla jeho neslavnější hodina.
My chceme krále!
Ani královská rodina nebyla při oslavách v pozadí. Vrchol jejich popularity právě nastal. Lidé si jich vážili. Neodešli do exilu, ale zůstali v bombardovaném Londýně a navštěvovali zasažená místa. Sama královna tehdy řekla: „Děti neodejdou beze mě. Já neopustím krále a král neopustí svoji zemi.“
Buckinghamský palác byl dokonce během Blitzu několikrát zasažen bombami. Královská rodina vyvázla bez zranění. „Jsem ráda, že nás zasáhli. Teď mohu pohlédnout do očí obyvatelům East Endu.“ Okomentovala to královna. Londýn byl bombardován v období od září 1940 do května 1941. V září 1940 dokonce 57 nocí za sebou. V těchto devíti měsících bylo zabito na 43 000 civilistů.
Královská rodina také žila z přídělových lístků, jako běžní občané. Přídělový systém úplně skončil až v roce 1954. Princezna Alžběta použila lístky i na látku na svatební šaty v roce 1947. Z celé země jí ženy posílaly i své lístky.
Jiří VI. tedy v panovnické zkoušce obstál a nyní celé prostranství před Buckinghamským palácem skandovalo: „My chceme krále.“ Rodina ten den vystoupila na slavný balkon osmkrát. Král měl na sobě uniformu admirála loďstva a princezna Alžběta uniformu ženských pomocných pozemních sborů (Auxiliary Transport Service-ATS). Královna a princezna Margaret byly obě v modrém.
Následoval proslov krále, vysílaný BBC v 9 hodin večer. Panovník vyzdvihoval vytrvalost lidu a připomínal důležitost míru. Také zmínil oběti války.
„Vzpomeňme na ty, kteří se už nevrátí. Vzpomeňme na muže a ženy, kteří obětovali svůj život. Došli jsme na konec našeho soužení, ale oni tu nejsou na začátek našeho veselí.“
Z rozhovoru s královnou Alžbětou II. pro BBC v roce 1985 jsme se dozvěděli, že se ona i její čtrnáctiletá sestra Margaret směly, v doprovodu šestnácti důvěryhodných členů domácnosti, připojit k pouličním oslavám. Ze společníků jmenujme například Petera Townsenda (později přítel princezny Margaret), nebo dvorní dámu Margaret Rhodes.
Královna o dobrodružství řekla:
„Báli jsme se, že nás poznají, takže jsem si stáhla svou vojenskou čepici do očí. Jeden důstojník z naší skupiny řekl, že si nepřeje být viděn s nevhodně oblečeným vojákem. Takže jsem si musela čepici narovnat. Mnoho neznámých lidí se drželo za ruce a šlo Whitehallem. Všichni jsme pluli na vlnách štěstí a úlevy.“
O půlnoci se shromáždili na The Mall a křičeli spolu s davem: „My chceme krále.“ Král s královnou se objevili na balkoně. Alžběta poté řekla: „Viděli jsme rodiče na balkoně, ale trošku jsme podváděli. Poslali jsme do paláce zprávu, že čekáme venku. Byl to nezapomenutelný večer.“
VE day 80
Rok 2025 značí již 80. let od konce druhé světové války a Británie se na oslavy patřičně připravila. Snad si Britové chtěli vynahradit rok 2020, kdy jim vzpomínkovou slavnost překazil covid. Jisté ale je, že do organizace dali všichni sto procent.
Oslavy odstartoval 5. května v poledne, průvod 1300 veteránů, vojáků, policistů, zdravotníků a hasičů. Herec Timothy Spall přednesl na Parlamentním náměstí část řeči Winstona Churchilla a poté mohl jeden z veteránů, Alan Kenneth (101), zahájit průvod zvoláním: „Carry on!“
Procesí se vydalo po Whitehallu a The Mall až k Buckinghamskému paláci. Zde stála tribuna s členy královské rodiny, veterány a ministerským předsedou Keirem Starmerem.
Král s rodinou se poté přesunuli na balkon odkud sledovali přelet ikonického bombardéru Lancaster, Hawker Typhoonů a akrobatické skupiny RAF Red Arrows, které vypouštěly barevný dým.
Následoval čajový dýchánek v Marble Hall, kde si veteráni mohli popovídat a užít si královské pohoštění. Účastnil se dokonce i princ George, který zvládl první oficiální královskou událost výborně.
Alfreda Littlefielda (101), účastníka dne D se princ George zeptal: „Jaké to bylo?“ Alfred odpověděl: „Dost hrozné. Víš,“ pokračoval, „Je moc důležité, že tu dnes jsi. Ve dnech jako je tento, bychom měli mluvit o věcech, které se staly, aby mladá generace nezapomněla.“ Otočil se na prince Williama a dodal: „Můžete být hrdý.“
Další dny byly oslavy v plném proudu. Londýnský Tower byl poset 30 000 keramických vlčích máků. Monumenty hlavního města se večer zahalily do modré, bílé a červené a 8. května se konala ve Westminsterském opatství bohoslužba za přítomnosti užší královské rodiny. Večer také proběhl koncert v Royal Albert Hall, kde promlouvali veteráni za doprovodu známých skladeb. Píseň The White Cliffs of Dover od Very Lynn znějící sálem se postarala o opravdu nezapomenutelný zážitek.
Na webu vlády bylo zaregistrováno na 750 akcí, oslav a procesí.
Vše vyvrcholilo večerním koncertem na Horse Guards Parade pro bezmála 12 000 lidí, kde promluvil král Karel III. a dokonce přečetl kousek o oslavách v roce 1945 z deníků své matky královny Alžběty II.: „Dohopsali jsme domů. Zpívali do 2 ráno. V posteli ve 3.“ („Conga-ed into house. Sang till 2 a.m. Bed at 3 a.m.!“)
Koncert král zakončil originálně: „Dámy a pánové, doufám, že dnešní oslava je skoro stejně radostná. Jen tedy pochybuji, že budu mít energii zpívat do dvou do rána-natož abych s vámi ‚dohopsal‘ až k Buckinghamskému paláci.“
Vzpomínky
Tehdy osmnáctiletý letový inženýr Ted Watson trávil 8. květen s kamarády v hospodě. Vzpomíná, že nejvíce nadšený byl z konce zatemnění. „Konečně jsme si zase užívali trochu světla v ulicích.“ Říká. „S odstupem můžu říct, že jsem si válku užil. Bylo to nebezpečné a vzrušující. Byli jsme mladí, idealističtí a bránili jsme naši zemi před nacisty. Jsem hrdý na to, že jsem mohl přispět svou troškou.“
Ne pro všechny to byl ovšem den ke slavení. Elaine Shaw z Nottinghamu bylo v té době 11 a její táta zemřel, když byl sestřelen nad Německem. Jeho tělo se nikdy nenašlo.
„Byla to velká oslava. Na ulicích byly stoly plné jídla a všichni se dobře bavili. Ale my s mamkou ne. Dívala jsem se na své kamarády s rodinami. Šly jsme s mamkou domů a v tichu seděli u stolu. Neměli jsme co slavit.“
James Holland v rozhovoru pro časopis History of War mluví o rozporuplném přijetí vítězství. „Mluvil jsem s jednou paní-Většina její rodiny byla zastřelena Němci. Řekl jsem: Muselo se vám ulevit, že skončila válka a určitě jste byla šťastná že? Odpověděla: Byla jsem ráda, že je konec ale že bych byla šťastná? Ne. Když skončila, proč vůbec musela začínat?“
Mír
Osm desetiletí nás dělí od konce války. Období, kdy měl válečné hrůzy každý v paměti a nikdo je nechtěl opakovat, pomalu mizí. Lidé zapomínají. Ukonejšení zdánlivým bezpečím. Zanedlouho už mezi námi nebudou pamětníci, kteří by nám připomínali jak důležitý, a hlavně křehký je mír. Ale nyní, víc než kdy jindy, si tuto skutečnost připomínat musíme. Protože k vítězství zla stačí, aby dobří lidé nedělali nic.
Zdroje:
Knihy:
GILBERT, Martin, 1996. The Day the War Ended. VE-Day 1945 in Europe and Around the World. London. HarperCollins Publishers. ISBN 0006863442.
LARSON, Erik, 2021. Winston Churchill: vrcholy a pády. Voznice. Leda. ISBN 978-80-7335-768-9.
RICHARDSON, John, 1995. London and Its People. London. Ebury Publishing. ISBN 9780091808013.
ROBERTS, Andrew,2022. Churchill: Předurčen osudem. Voznice. Leda. ISBN 978-80-7335-711-5.
Periodika:
Daily Express. London: Northern and Shell, 1900-. ISSN 0307-0174. Dostupné také z: https://www.express.co.uk/
History of War. No. 145.
The Times. London: Times Media, 1785-, No.74713. ISSN 0140-0460. Dostupné také z: https://www.thetimes.com/
