Článek
Když jsme se s přítelkyní Aničkou rozhodli přestěhovat do Příbrami, představovali jsme si idylku. Klidné město, dostupná příroda a konečně naše první společné bydlení – útulný byt v paneláku.
Netušili jsme ale, že klid je jen iluze a že náš panelák je epicentrem seniorského odboje.
Už první den, když jsme tahali krabice do pátého patra, jsme narazili na paní Vopičkovou z přízemí. Drobounká žena s orlím pohledem a kabelkou, která vypadala jako tajná zbraň. „Mladí, že jo?“ vypálila. „Jen ať víte, tady se dodržuje noční klid od osmi! A žádné hlasité hudby!“ Ještě jsme ani nevybalili a už jsme byli varováni.
První týden byl klid. Pak to začalo. Anička miluje ranní jógu a občas si pustí relaxační hudbu. Netrvalo dlouho a na našich dveřích zazvonila paní Vopičková. „Co to tu máte za rámus? To je hned po ránu za trest!“ Zkusili jsme vysvětlit, že je to jen tichá hudba. „Ticho je ticho!“ odsekla a odkráčela.
Dalším naším úhlavním nepřítelem se stal pan Mrázek ze čtvrtého patra. Typický kutil, který měl pocit, že vrtačka je prodloužená ruka. Nejraději vrtal v neděli ráno v sedm. Když jsem mu šel slušně říct, jestli by to nešlo později, pokýval hlavou, že rozumí. Za pět minut začal vrtat znovu, tentokrát do stropu. Zřejmě nám chtěl naznačit, že vrtačku si nenechá vzít.
Největší válka propukla kvůli sušení prádla. Naše šňůry na balkoně se staly trnem v oku paní Tiché z vedlejšího vchodu (která mimochodem vůbec nebyla tichá). Jednoho dne jsme našli Aniččino prádlo sundané a pečlivě složené na zemi pod balkonem. S lístečkem: „Ruší to estetiku paneláku!“ Anička málem vyletěla z kůže. „To už je na žalobu!“ křičela.
Zkusili jsme kompromisy. Noční klid jsme dodržovali, hudbu ztišili, Anička cvičila jógu bez hudby. Ale oni si vždycky něco našli. Když jsme si koupili novou předložku před dveře, paní Vopičková ji neustále rovnala a posouvala, i když byla rovně. Jednou jsem ji potkal, jak jí měří úhloměrem.
Postupně jsme si uvědovali, že proti nim nemá smysl bojovat. Jsou to veteráni panelákových válek, kteří si zvykli na svůj režim. Místo boje jsme začali hrát jejich hru. Když vrtal pan Mrázek, pustili jsme si nahlas Iron Maiden. Když paní Vopičková začala rovnat předložku, postavili jsme jí tam květináč. A když paní Tichá zkritizovala barvu našeho prádla, schválně jsme vyprali jen křiklavě oranžové ručníky.
Ne že by to pomohlo. Jejich bojová morálka byla nezdolná. Ale alespoň jsme si z toho začali dělat legraci. Náš příběh o životě v Příbrami už nebyl o klidu a pohodě, ale o absurdní válce generací. A víte co? Nakonec jsme si je docela oblíbili. Byli to naši zlí důchodci a bez nich by náš příběh v Příbrami nebyl nikdy tak zábavný.
Chtěli byste slyšet o nějaké konkrétní „válce“ s důchodci, nebo vás zajímá, jak jsme se s tou situací nakonec vyrovnali?
