Článek
Víte, odmalička mě fascinovala příroda, zvířata, barvy, měnící se roční období a vnímala jsem to velmi intenzivně.
Dodnes si pamatuji, jak coby malá holka jsem procházela staropražskou Haštalskou ulicí, kde jsme tehdy, v dost nuzném bytě s rodiči bydleli. Bábinky tenkrát sedávaly před domy a povídaly si. Mně u jednoho z oken v přízemí zaujaly blýskavé zlatozelené až zlatomodré mouchy, které po tom okně lezly. Bylo jich docela dost a tak se třpytily v letním slunci, které na okno svítilo. Byla jsem tím fascinována a babkám jsem to říkala. Tak jsem si postupně pro mé i další různé poznatky a hlášky vysloužila přezdívku „mudrlant“, což se mi hodně nelíbilo. Rovněž si pamatuji na úžasný zážitek, když jsem s rodiči se vracela po návštěvě příbuzných domů, přes most pod Letnou a právě svítil měsíc v úplňku. Jak jsme šli, tak jsem pozorovala ztemnělou oblohu a ten měsíc pořád jakoby s námi šel, vlastně nás doprovázel. Měla jsem radost, že měsíček jde s námi. Později, při koukání se z okna, jsem přemítala, že vůbec není tak vysoko a že by možná stačil nějaký vyšší žebřík a po něm by se dalo vystoupat až k němu. Věřila jsem, že by to bylo možné, protože mi přišlo na mysl, jak moc je blizoučko od našeho okna.
Rovněž se mi v paměti vybavuje okamžik, jak s děvčaty z přízemí našeho domu, když byla zima a padal sníh, jsme otevíraly pusy a polykaly ty velké sněhové vločky. Já jsem tehdy ty dvě kamarádky k tomu nabádala. Byl to zvláštní pocit, to studené, co se rozplynulo na jazyku.
Léta běžela a já šla do školy, pak do první práce, pak zase studium při zaměstnání, mezitím pubertální zážitky a pak první láska, pak přišel syn…znáte to. Rodinný život se svými povinnostmi, radostmi i strastmi. To bylo pěkné období a ráda vzpomínám, ačkoli mi dnes přijde, jak moc rychle vše uteklo - a je mi to líto. Ovšem čas nezastavíš.
Dnes se vracím ráda občas do těch vzpomínek a není jich málo. Nebyl to špatný život. Myslím, že bych neměnila, ač vše nebylo leckdy zalité sluncem.
Nyní mám konečně dost času a ráda opět pozoruji přírodu, zvířata, barvy a lidi. Jako tenkrát i dnes miluji jízdu vlakem, kochám se krajinou, louky, lesy, tu a tam jsou vidět zvířátka - ač už bohužel ne tolik, jako dříve..Motýli v Praze - také už jaksi tolik nelítají, jako dříve, babočky, paví oka, modrásci, bělásci..Miluji hledět do korun stromů, když se jdu projít anebo třeba i do nějakého „nákupáku“..Hledím na ně s obdivem, na jaře miluji svěží zelené listy, jak se pomalinku klubají na ten svět, pak už v časném létě se raduji, jak vše kvete, voní…a když jsem doma, dívám se do okna a jak mám už dávno jiné bydlení, užíván si pohledu do zeleně, na trávu a květiny, sedmikrásky, broučky..A jsme u toho. Objevila jsem v sobě to vnitřní dítě, které jsem nechala ve víru života trochu uvnitř sebe dřímat..a nyní se probouzí opět se svou živelnou energií..
Bohužel jsem si všimla, jak mnozí lidé, na ulici, v buse, prostě kdekoli, namísto aby užívali krásy přírody, trochu se zamysleli, poslechli si i křik ptáků před bouřkou, zaregistrovali to, že je příroda s námi a stále nám dodává tu životadárnou energii, bez které by nebylo života, tak bohužel, někteří lidé mi přijdou, že se už úplně odpojili od toho přírodního elementárního vnímání života, krásy, přírody. Té přírody, která je tak inspirativní.
Na svých cestách pak potkávám různé lidi, ať už v autobusu, tramvaji, vlaku, v obchodních centrech. Vždy i tato setkání jsou pro mě tak trochu inspirací, radostí a cítím asi to vnitřní dítě, které ve mě křičí a které chce být vnímáno a dávat radost sobě ale i těm druhým. Možná je to hloupost, možná jsem hodně naivní, ale moje potřeba ten který den se potěšit, jedno čímkoli a hlavně - udělat aspoň maličkostí radost někomu, koho ten den potkám, tak ta moje potřeba je hodně silná. Ti lidé povětšinou potřebují trochu toho lidského tepla, krátkého popovídání, účasti. A já jsem šťastná, když se někdo při setkání se mnou , respektive když se loučíme, cítí v pohodě, usmívá se a - jako bychom byli staří přátelé. A leckdy se na ta samá místa vracím. Není to nic světoborného, jen jsem dokázala opět probudit to mé vnitřní dítě, co mám v sobě. A myslím, že kdybychom toto uměli všichni, hned by byl život veselejší, klidnější a inspirativnější. Zkrátka - umět probudit k životu to vnitřní dítě v nás a pak si ho hýčkat. Je to poklad lepší, než kdejaké drahé šperky, auta a cokoli hmotného. A navíc - nikdo vám ho nikdy nemůže vzít.
