Článek
Když jsem nastupoval do práce letušáka v Dubaji, měl jsem úplně jiné starosti než přemýšlet o tom, jestli se budu líbit cestujícím. Snažil jsem se zapamatovat si všechny postupy, neztratit se v pracovním rozvrhu, zvládnout dlouhé lety a hlavně nepůsobit jako někdo, kdo se do letadla dostal omylem. Chtěl jsem být dobrý v tom, co dělám, a udělat si jméno u společnosti, která měla vysoké nároky na své zaměstnance.
Samozřejmě jsem věděl, že práce v uniformě má i svou společenskou stránku. Člověk je neustále mezi lidmi, musí se usmívat, komunikovat a působit příjemně. Jenže jsem si představoval, že případné komplimenty budou mít podobu běžných poznámek o tom, že mi to sluší nebo že jsem milý. Rozhodně jsem nečekal, že se někdy budu muset zamýšlet nad tím, jak zdvořile odmítnout pozvání na večeři od ženy, která by podle věku klidně mohla být mojí matkou.
První podobné situace mě překvapily především tím, jak nenápadně začínaly. Cestující se nejprve zeptala, odkud pocházím. Potom chtěla vědět, jak dlouho už létám, jestli se mi líbí Dubaj a zda mám v místě, kde žiji, přítelkyni. Na první pohled šlo o úplně obyčejnou konverzaci. S lidmi jsem mluvil celý den a podobné otázky mě nijak neznepokojovaly.
Jenže někdy se tón rozhovoru postupně změnil. Z obyčejného povídání se stalo vyptávání na můj soukromý život a z několika zdvořilých úsměvů najednou něco, co už nebylo tak snadné přehlédnout. Když jsem odpověděl, že jsem nezadaný, některé ženy se začaly zajímat, co tedy dělám po práci a jestli bych neměl čas zajít na skleničku.
Nejprve jsem si říkal, že si možná jen příliš domýšlím. Nechtěl jsem působit namyšleně a předpokládat, že každá žena, která se se mnou dá do řeči, se mě snaží sbalit. Práce s cestujícími mě naučila, že lidé jsou různí a že přátelskost nemusí automaticky znamenat flirt. Někdy je člověk jen hovorný, osamělý nebo má chuť si během dlouhého letu s někým popovídat.
Pak ale přišly situace, ve kterých už bylo poměrně těžké předstírat, že jde pouze o nezávaznou konverzaci.
Jednou se mě cestující, která byla podle mého odhadu o několik desítek let starší než já, zeptala, jestli jsem po příletu volný. Myslel jsem si, že se ptá na můj pracovní rozvrh nebo na to, zda mě čeká další let. Když jsem jí odpověděl, že zatím nevím, s úsměvem mi vysvětlila, že by mě ráda pozvala na večeři.
Na chvíli jsem nevěděl, co říct. Ne proto, že by mě samotné pozvání uráželo, ale protože jsem byl v práci a nechtěl jsem situaci pokazit. Stála přede mnou cestující, které jsem měl poskytovat profesionální servis, a já najednou řešil něco, co se do běžného pracovního rozhovoru příliš nehodilo.
Nakonec jsem poděkoval a odpověděl, že mám po příletu své povinnosti a nemohu nic slíbit. Byla to bezpečná, zdvořilá odpověď, která nikoho zbytečně neztrapnila. Žena se zasmála a poznamenala, že kdybych si to rozmyslel, mám jí dát vědět. Tím pro mě celá situace skončila, ale ještě dlouho jsem na ni vzpomínal.
Doma jsem si pak říkal, že jsem možná zbytečně nervózní. Kdyby se něco podobného stalo mému kamarádovi v baru, pravděpodobně by to považoval za příjemné zpestření večera. Jenže v baru jste soukromá osoba. V letadle jste zaměstnanec, který má jasně danou roli, pracovní povinnosti a odpovědnost vůči cestujícím i zaměstnavateli. Nemůžete si dovolit reagovat tak spontánně jako někde při večerním posezení s přáteli.
Navíc jsem si postupně uvědomil, že pozornost cestujících může být příjemná jen do určité chvíle. Když vám někdo složí kompliment, poděkujete a pokračujete v práci. Když se vás ale opakovaně ptá na soukromé věci, snaží se zjistit, kde bydlíte, nebo vás přemlouvá k osobní schůzce, přestože jste už jasně naznačili, že nemáte zájem, začíná to být nepříjemné.
Zajímavé bylo, že některé ženy vůbec nepůsobily jako někdo, kdo by se běžně odvážil oslovit mladšího muže tak přímo. Na palubě se ale zřejmě cítily jinak. Možná měly pocit, že mě už nikdy neuvidí. Možná pro ně byla cesta příležitostí k malému dobrodružství. A možná jim připadalo, že mladý muž v uniformě je někdo, s kým stojí za to alespoň zkusit navázat kontakt.
Nedokážu říct, co přesně je k tomu vedlo. Nechtěl bych každou takovou ženu automaticky označovat za někoho, kdo překračuje hranice. Některé nabídky byly podané s nadsázkou a obě strany věděly, že jde spíš o flirt než o skutečný plán. Jiné ale byly mnohem přímější a já si musel dávat pozor, abych svou reakcí situaci zbytečně nevyhrotil.
Jedna z věcí, kterou jsem se v této práci naučil, byla schopnost odmítnout člověka, aniž bych mu dal pocit, že ho ponižuji. Někdy stačilo poděkovat za kompliment a vrátit rozhovor k letu. Jindy jsem zdůraznil, že jsem v práci a potřebuji se věnovat ostatním cestujícím. Když někdo požádal o můj osobní kontakt, jednoduše jsem vysvětlil, že soukromé kontaktní údaje cestujícím neposkytuji.
Bylo důležité nepůsobit ani příliš odměřeně, ani přehnaně přátelsky. Když se usmějete, protože chcete zachovat profesionální vystupování, někdo si to může vyložit jako zájem. Když se naopak zatváříte příliš vážně, můžete zbytečně vyvolat konflikt. Člověk se postupně naučí hledat rovnováhu mezi zdvořilostí a jasně stanovenými hranicemi.
A pak tu byla ještě jedna věc, o které se podle mě mluví málo. Když je terčem flirtování muž, okolí často předpokládá, že mu to musí být příjemné. Kdybych někomu vyprávěl, že mě starší cestující pozvala na večeři nebo se mě opakovaně ptala, zda mám přítelkyni, možná by se zasmál a řekl mi, že mám štěstí.
Jenže ne každá pozornost je automaticky příjemná jen proto, že přichází od ženy. I muž může být zaskočený, nemusí mít zájem a může se cítit nepohodlně, když se někdo příliš vyptává na jeho soukromí. A ve chvíli, kdy je v práci, má navíc mnohem méně prostoru reagovat podle vlastního pocitu.
Jednou jsem o podobných zážitcích mluvil s kolegou. Nešlo o žádné velké dramatické historky, spíš o drobné situace, které se člověku během práce čas od času přihodí. Zjistil jsem, že podobné zkušenosti nejsou ničím nepředstavitelným. Každý měl trochu jiný příběh, ale všichni jsme se shodli, že nejdůležitější je nenechat se zatlačit do situace, která vám není příjemná.
Zároveň jsme si z toho občas dělali legraci. Po náročném letu člověku někdy pomůže, když může kolegům vyprávět, co zvláštního se mu přihodilo. Některé nabídky byly tak nečekané, že se jim dalo jen těžko uvěřit. Jenže humor fungoval především tehdy, když jsme si mohli být jistí, že se nikdo z nás necítil skutečně ohrožený nebo pod tlakem.
V Dubaji jsem se také naučil, že nemá smysl automaticky spojovat podobné chování s jednou konkrétní kulturou. Na palubě se setkáváte s lidmi z různých zemí, s odlišnými představami o osobním prostoru, zdvořilosti i seznamování. Někteří cestující byli velmi zdrženliví, jiní otevření a další si jednoduše užívali možnost popovídat si s někým novým. To, že jsem pracoval v Perském zálivu, neznamenalo, že se všechny podobné situace odehrávaly stejným způsobem nebo že by se daly připsat místním zvyklostem.
Nakonec jsem si z toho odnesl trochu jinou představu o tom, co znamená pracovat s lidmi. Před nástupem jsem si myslel, že nejtěžší bude zvládnout únavu, dlouhé lety a náročné cestující. Nečekal jsem, že budu muset řešit i to, jak odmítnout někoho, kdo se mnou flirtuje, aniž bych narušil profesionální vztah.
Dnes už mě podobné situace tolik nepřekvapují. Naučil jsem se rozpoznat, kdy jde jen o nevinný kompliment, a kdy je lepší rozhovor zdvořile ukončit. Nemusím být nepříjemný, ale také nemusím každou nabídku přijímat jen proto, že se ode mě očekává úsměv.
A pokud bych měl někomu, kdo se chystá pracovat jako letušák, něco poradit, bylo by to jednoduché: naučte se být milí, ale nezapomínejte na vlastní hranice. Uniforma z vás nedělá člověka, který musí snášet všechno. A už vůbec neznamená, že každé pozvání na večeři nebo každá nabídka osobního setkání je něco, za co byste měli být automaticky vděční.
Práce v letectví mi přinesla spoustu zajímavých zážitků, setkání i příležitostí. Některé z nich byly příjemné, jiné trapné a další mě naučily, jak rychle se může obyčejný rozhovor změnit v situaci, kterou musíte řešit s rozvahou. A ano, občas mě oslovila i žena, která mohla být mou matkou. Dnes už se tomu dokážu zasmát. V tu chvíli jsem ale většinou myslel hlavně na to, jak zůstat profesionálem a zároveň dát jasně najevo, že jsem v letadle především kvůli své práci, nikoli kvůli seznamování.
