Článek
Když jsem dostal zprávu, že mě přijali k výcviku palubního personálu, měl jsem chuť obejmout celý svět. Připadal jsem si jako člověk, kterému se právě otevřely dveře do úplně jiného života. Čekaly mě nové země, letiště, hotely a práce, o které jsem snil několik let. Moje rodina sice nechápala, proč chci trávit život v letadle místo toho, abych si našel obyčejné zaměstnání, ale já měl jasno. Chtěl jsem to alespoň zkusit.
První dny výcviku byly náročné, ale bavily mě. Učili jsme se bezpečnostní postupy, první pomoc, evakuaci letadla a komunikaci s cestujícími. Instruktoři byli přísní a nikdo nám nic nedaroval. Přesto jsem měl pocit, že jsme všichni na jedné lodi, nebo spíš v jednom letadle, a že si postupně vytvoříme partu lidí, kteří si budou navzájem pomáhat.
Pak jsem poznal kolegu, kterého dnes vnímám jako jednu z nejnepříjemnějších zkušeností své kariéry.
Zpočátku působil přátelsky. Byl sebevědomý, výřečný a uměl se bavit s každým. Často si ke mně přisedal během přestávek a vyptával se na můj soukromý život. Nejdřív mi to nepřipadalo zvláštní. Když člověk tráví celý den s novými lidmi, je přirozené, že se navzájem poznáváme. Jenže postupně začal zacházet dál, než mi bylo příjemné.
Dělal poznámky o mém vzhledu, komentoval moje tělo a při společných cvičeních si hledal důvody, proč se mě dotýkat. Když jsem se odtáhl, zasmál se a prohlásil, že jsem nějaký přecitlivělý. Jindy mi psal zprávy i večer, přestože jsem mu několikrát naznačil, že o takový kontakt nestojím. Když jsem neodpovídal, druhý den se mě vyptával, jestli se na něj zlobím.
Nejhorší na tom bylo, že jsme spolu museli trávit téměř každý den. Nemohl jsem jednoduše odejít z kanceláře a zavřít za sebou dveře. Seděli jsme ve stejných učebnách, účastnili se stejných cvičení a měli jsme být součástí týmu, který jednou ponese odpovědnost za bezpečnost cestujících. Chtěl jsem se soustředit na výcvik, ale místo toho jsem neustále přemýšlel, kdy zase přijde nějaká poznámka nebo situace, ve které se budu cítit poníženě.
Několikrát jsem se snažil dát mu jasně najevo, že mi jeho chování vadí. Jednou jsem mu řekl přímo, aby se mě nedotýkal a přestal komentovat můj vzhled. Chvíli se tvářil uraženě, potom se zasmál a prohlásil, že se mnou člověk nemůže mít ani trochu legrace. Od té chvíle se začal chovat jinak. Už nebyl tak otevřeně dotěrný, zato si našel nový způsob, jak mi znepříjemňovat život.
Před ostatními mě začal zesměšňovat. Když jsem při praktickém cvičení něco pokazil, okamžitě to komentoval. Když se mi něco povedlo, utrousil poznámku, že jsem měl jen štěstí. Několikrát jsem zaslechl, jak ostatním vypráví, že jsem namyšlený a že si o sobě příliš myslím. Najednou jsem měl pocit, že se musím obhajovat i před lidmi, kteří se mnou do té doby vycházeli úplně normálně.
Dlouho jsem si říkal, že to musím vydržet. Výcvik nebyl levnou záležitostí a já se nechtěl vzdát práce, kvůli které jsem obětoval tolik času a energie. Bál jsem se, že pokud si budu stěžovat, někdo mě označí za člověka, který nezvládá tlak. V letectví se přece očekává disciplína, odolnost a schopnost řešit konflikty. Jenže já začínal chápat, že něco jiného je zvládnout náročnou situaci a něco úplně jiného je nechat si líbit chování, které překračuje moje hranice.
Nakonec jsem se rozhodl obrátit na odpovědného pracovníka výcviku. Předem jsem si promyslel, co řeknu, a snažil se držet konkrétních situací. Nechtěl jsem nikoho očerňovat ani dělat z celé věci drama. Chtěl jsem jen, aby jeho chování přestalo a abych mohl pokračovat ve výcviku bez neustálého stresu.
Čekal jsem, že se mě někdo zeptá, co se stalo, a pokusí se situaci vyřešit. Rozhovor ale probíhal jinak, než jsem si představoval. Dostal jsem otázky, jestli jsem si jeho chování nemohl špatně vyložit, zda jsme se předtím nepohádali a proč jsem problém neřešil přímo s ním. Přitom právě to jsem se už několikrát snažil udělat.
Nikdo mi otevřeně neřekl, že jsem viníkem celé situace. Přesto jsem odcházel s pocitem, že jsem se ocitl v roli člověka, který způsobil komplikace. Kolega se o mé stížnosti brzy dozvěděl a začal se přede mnou chovat, jako bych ho osobně zradil. Ostatním naznačoval, že jsem ho chtěl poškodit, a já najednou nevěděl, komu z výcvikové skupiny můžu důvěřovat.
Potom jsem začal mnohem víc přemýšlet nad každou chybou. Bál jsem se, aby moje běžné zaváhání nebylo vykládáno jako důkaz, že se na práci nehodím. Každé hodnocení pro mě představovalo další zdroj nervozity. Místo abych se těšil na první skutečný let, přemýšlel jsem, jestli výcvik vůbec dokončím.
Dnes už vím, že jsem neměl povinnost mlčet jen proto, abych si udržel dobré vztahy s kolegy. Zároveň jsem pochopil, že podat stížnost nemusí automaticky znamenat, že se všechno okamžitě vyřeší. Někdy je potřeba situaci pečlivě dokumentovat, uchovávat zprávy a obrátit se na další odpovědnou osobu, pokud první pokus o řešení nikam nevede.
Na práci palubního personálu jsem nakonec nezanevřel. Pořád mě baví létání a představa, že se podílím na tom, aby se lidé bezpečně dostali do cíle. Jen už si nemyslím, že skvělý kolektiv vznikne automaticky tím, že všichni nosí stejnou uniformu.
Nejvíc mě na celé zkušenosti nemrzelo ani tak chování jednoho člověka. Horší bylo zjištění, jak snadno může člověk, který se ozve, začít pochybovat sám o sobě. Do výcviku jsem nastupoval s představou, že se budu učit zvládat krizové situace ve vzduchu. Nakonec jsem se musel naučit ještě něco jiného: že profesionální přístup neznamená snášet všechno, co si někdo dovolí.
