Článek
Když jsem poprvé dostal uniformu, připadal jsem si jako člověk, kterému se právě splnil sen. Tmavé sako, dokonale padnoucí kalhoty, naleštěné boty a odznak na klopě. Stál jsem před zrcadlem a představoval si, jak budu procházet letištěm, zatímco se za mnou budou otáčet lidé, kteří poznají, že pracuji pro jednu z prestižních leteckých společností. Přiznávám, že jsem si v tu chvíli trochu připadal jako filmová hvězda. Jen mi chyběl vlastní asistent, který by za mnou nosil kávu a připomínal mi, že jsem obyčejný smrtelník.
Nadšení mě ale rychle přešlo, když jsem zjistil, kolik pozornosti se věnuje mému vzhledu. Samozřejmě jsem chápal, že palubní personál musí působit upraveně. Nikdo nechce nastoupit do letadla a přivítat člověka v umaštěné košili, s rozcuchanými vlasy a botami, které pamatují ještě poslední sezonu dinosaurů. Jenže mezi upraveností a posedlostí dokonalostí existuje rozdíl, který jsem tehdy ještě nedokázal pojmenovat.
První kontrola vzhledu proběhla hned během výcviku. Instruktor si nás postavil do řady a postupně prohlížel naše uniformy. U mě se zastavil déle než u ostatních. Vlasy jsem měl podle svého názoru upravené normálně, ale jemu připadaly příliš dlouhé a nedostatečně uhlazené. Doporučil mi konkrétní střih a vysvětlil, že reprezentuji značku, nikoli sám sebe.
To poslední jsem si zapamatoval velmi dobře.
Následující den jsem šel ke kadeřníkovi. Zaplatil jsem za střih, který mi připadal přehnaně přísný, ale nechtěl jsem hned na začátku vyvolávat konflikty. Když jsem se vrátil, dostal jsem pochvalu. Poprvé jsem pocítil zvláštní uspokojení z toho, že jsem prošel kontrolou. Jako bych právě složil důležitou zkoušku, přestože jediným úkolem bylo mít vlasy dostatečně krátké.
Brzy jsem pochopil, že vlasy byly jen začátek.
Při další kontrole se řešila uniforma. Sako mi podle instruktora nesedělo úplně dokonale, kalhoty měly mít jinou délku a košile musela být bez jediného viditelného záhybu. Některé požadavky byly rozumné, jiné mi připadaly absurdní. Přesto jsem běhal po obchodech, nechával si upravovat oblečení a utrácel peníze za drobnosti, kterých by si běžný cestující pravděpodobně vůbec nevšiml.
Nejhorší okamžik přišel ve chvíli, kdy se začalo mluvit o váze. Nikdo mi neřekl, že jsem obézní, ani jsem neměl zdravotní problémy, které by mi bránily vykonávat práci. Přesto se během jednoho hodnocení objevila poznámka, že bych měl trochu zapracovat na své postavě, protože uniforma na mně nevypadá tak dobře jako na ostatních. Zaznělo to klidným hlasem, téměř jako doporučení ohledně barvy kravaty. Právě proto mě ta poznámka zasáhla. Byla podaná jako naprosto samozřejmá věc, o které se přece nediskutuje.
Začal jsem se pozorovat v zrcadle jinak. Dříve jsem řešil, jestli mi oblečení sluší. Najednou jsem kontroloval, jestli mi někde nevystupuje břicho, jestli nemám příliš široká ramena a jestli mi kalhoty nedělají nepatrný záhyb. Před každou službou jsem se převlékal několikrát, i když jsem měl všechno čisté a připravené. Občas jsem se přistihl, že si upravuji sako ještě na toaletě, jen abych měl pocit, že jsem udělal maximum.
Moje přítelkyně si toho všimla jako první. Jednou jsme se chystali na večeři a já strávil před zrcadlem skoro dvacet minut. Když se mě zeptala, co se děje, odpověděl jsem, že mi nesedí košile. Podívala se na mě a řekla, že vypadám úplně normálně. Dokonce dodala, že jsem nikdy předtím nebyl tak posedlý vlastním vzhledem.
Zasmál jsem se a změnil téma. Nechtěl jsem přiznat, že mě několik poznámek v práci dokázalo přimět pochybovat o vlastním těle. Připadal jsem si hloupě. Byl jsem dospělý muž, který zvládal náročný výcvik, učil se bezpečnostní postupy a připravoval se na práci s lidmi. A přesto jsem se doma rozčiloval nad tím, jestli mám správně upravené vlasy.
S nástupem do ostrého provozu se situace úplně nezměnila. Před některými lety probíhaly kontroly důkladněji, jindy jsme měli sotva čas zkontrolovat všechny potřebné věci před odletem. Vždycky jsem se ale snažil vypadat dokonale, protože jsem se bál, že drobná nedokonalost bude vnímána jako nedostatek profesionality.
Zajímavé bylo, že cestující řešili úplně jiné věci. Většinou je zajímalo, jestli dostanou vodu, zda bude jejich přestup dostatečně dlouhý a jestli se podaří najít místo pro jejich příruční zavazadlo, které by velikostí mohlo konkurovat menšímu nábytku. Nikdo mě nezastavil, aby mi sdělil, že mám vlasy o dva milimetry delší, než by se značce líbilo. Přesto jsem měl pocit, že právě tohle rozhoduje o tom, zda jsem svou práci odvedl dobře.
Postupně jsem si začal uvědomovat, že profesionální vzhled má své místo, ale neměl by se stát měřítkem lidské hodnoty. Člověk může mít dokonale upravené vlasy, bezchybnou uniformu a postavu jako z reklamního katalogu, a přesto může být nepříjemný k cestujícím nebo nezvládnout krizovou situaci. Naopak někdo, kdo nevypadá jako model z firemního plakátu, může být výborným členem posádky, který dokáže zachovat klid a pomoci lidem ve chvíli, kdy to nejvíce potřebují.
Dnes se o svůj vzhled stále starám. Uniformu nosím čistou, boty si leštím a před službou se samozřejmě upravím. Už ale nechci trávit půl večera přemýšlením, jestli moje tělo odpovídá představám někoho, kdo mě možná ani nikdy neuvidí mimo pracovní prostředí. Naučil jsem se rozlišovat mezi požadavky, které souvisejí s profesionální prezentací a bezpečností, a poznámkami, které ve mně vyvolávají zbytečný pocit méněcennosti.
Když se dnes podívám do zrcadla před odchodem na letiště, kontroluji hlavně to, jestli mám všechno potřebné, jestli mi uniforma dobře sedí a jestli jsem připravený na službu. Nezkoumám už každou drobnost na svém těle. Trvalo mi déle, než bych čekal, než jsem pochopil, že uniforma může patřit společnosti, ale moje tělo a moje sebeúcta nikoli.
A pokud si někdy někdo myslí, že práce letušáka spočívá hlavně v úsměvu, dokonalém účesu a procházení uličkou, rád bych ho pozval na pár skutečných letů. Možná by pak zjistil, že za upraveným vzhledem se skrývá mnohem víc práce, odpovědnosti a únavy, než se vejde do jedné reklamní fotografie.
