Článek
Když jsem známým oznámil, že budu pracovat jako letušák v Dubaji, jejich reakce byly skoro vždycky stejné. Nejdřív přišlo překvapení, potom obdiv a nakonec otázky, které se točily hlavně kolem cestování. Kam všude poletím? Jestli budu bydlet v luxusu? Jestli budu mít možnost poznávat svět zadarmo? A jestli si uvědomuji, jaké mám štěstí, že nemusím každé ráno vstávat do stejné kanceláře.
Upřímně, v prvních týdnech jsem jejich nadšení docela chápal. Také jsem si představoval, že můj život bude připomínat nekonečnou dovolenou. Budu létat do zajímavých měst, ochutnávat jídla, která jsem dosud znal jen z fotografií, procházet se po cizích ulicích a sbírat zážitky, o kterých budu jednou vyprávět u piva. Dubaj mi připadala jako ideální základna pro život plný dobrodružství.
A když jsem pak zveřejnil fotografii z některého letiště nebo z hotelového pokoje s výhledem na moře, reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Kamarádi psali, že se mám jako král. Jiní poznamenávali, že bych jim měl takovou práci také sehnat. Někteří se mě dokonce ptali, jestli se vůbec ještě někdy vracím domů, když mám celý svět prakticky na dosah.
Usmíval jsem se a odpovídal, že je to zajímavá práce. Nechtěl jsem jim kazit představy a vlastně jsem jim ani neměl co vyčítat. Z fotografií opravdu nebylo poznat, že jsem před jejich pořízením možná spal jen několik hodin, že mě bolí záda nebo že se mi po dlouhém letu nechce vůbec nic. Na obrázku jsem byl vždycky upravený muž v uniformě, který se pohybuje mezi letišti, hotely a zajímavými městy.
Jenže právě v tom byl ten problém. Lidé viděli destinace, ale neviděli cestu k nim. Viděli hotelový pokoj, ale neviděli únavu, kvůli které jsem v něm někdy prospal skoro celý pobyt. Viděli úsměv, ale nevěděli, kolik energie mě stálo udržet si ho během náročné směny.
Největší překvapení pro mě představovalo zjištění, že cestovat kvůli práci a cestovat pro radost jsou dvě úplně odlišné věci. Když jedete někam na dovolenou, těšíte se na každý den. Máte před sebou seznam míst, která chcete navštívit, restaurací, které chcete vyzkoušet, a zážitků, které si nechcete nechat ujít. Můžete si přispat, když jste unavení, změnit plány podle počasí nebo zůstat déle tam, kde se vám líbí.
Jako letušák jsem takovou svobodu neměl. Můj čas se řídil pracovním rozvrhem, délkou letu, povinným odpočinkem a dalšími organizačními požadavky. Když jsem přiletěl do zajímavé destinace, neznamenalo to automaticky, že mám celý den na její poznávání. Někdy jsem měl čas jen na krátkou procházku, jindy jsem byl tak vyčerpaný, že jsem se těšil hlavně na postel a ticho.
Pamatuji si, jak jsem si zpočátku plánoval, co všechno budu po příletu dělat. Říkal jsem si, že když už budu v nějakém městě, byla by škoda nevyužít příležitost. Podívám se do centra, najdu si dobrou restauraci, projdu se po okolí a pořídím pár fotografií. Jenže realita mě často rychle vrátila na zem.
Po náročné směně jsem dorazil na ubytování, odložil věci a zjistil, že nemám sílu ani na obyčejné rozhodování o tom, co si objednám k jídlu. Místo objevování nového města jsem někdy ležel na posteli a přemýšlel, jestli si mám dát sprchu hned, nebo až po krátkém spánku. A když jsem se konečně trochu vzpamatoval, už jsem musel myslet na další službu.
Zvenčí to možná vypadalo jako promarněná příležitost. Vždyť jsem byl na místě, kam jiní lidé šetří měsíce, a já jsem ho měl přímo před sebou. Jenže tělo se nedá přesvědčit argumentem, že by byla škoda zůstat na hotelu. Když jste unavení, luxusní výhled na město vám energii nevrátí.
Postupně jsem také zjistil, že mi začínají chybět věci, které jsem dříve považoval za naprostou samozřejmost. Obyčejná snídaně doma. Večer, kdy nemusím nikam spěchat. Možnost domluvit si s kamarádem schůzku na sobotu, aniž bych nejprve otevíral pracovní rozvrh. Nedělní oběd s rodinou, při kterém nemusím přemýšlet, kdy si půjdu lehnout, protože mě čeká další brzký odlet.
Dřív jsem měl pocit, že lidé, kteří tráví většinu života ve stejném městě, přicházejí o spoustu zajímavých věcí. Já jsem přece mohl poznávat svět, zatímco oni jezdili každý rok na stejné místo a o víkendech řešili nákupy, domácnost nebo návštěvy příbuzných. Připadalo mi to trochu nudné.
Po čase jsem ale začal závidět právě jim.
Ne jejich zaměstnání, výplatní pásku ani to, že nemuseli nosit uniformu. Záviděl jsem jim možnost mít vlastní čas. Když se rozhodli, že v sobotu pojedou na výlet, prostě jeli. Když chtěli v pátek večer zůstat dlouho vzhůru, nemuseli počítat s tím, že se za několik hodin budou muset soustředit na náročnou práci. A když jim někdo zavolal, že se zastaví na kávu, nemuseli vysvětlovat, že jsou zrovna na druhé straně světa.
Nejtěžší pro mě nakonec nebyla samotná únava. Na tu si člověk do určité míry zvykne, i když to neznamená, že zmizí. Mnohem horší bylo plánování vztahů a soukromého života. Udržovat kontakt s lidmi je totiž poměrně snadné, dokud se všichni pohybují ve stejném časovém pásmu a mají podobný režim. Jakmile se ale vaše pracovní dny začnou pravidelně míjet s jejich volným časem, všechno se komplikuje.
Kamarádi se domlouvali na společném večeru a já nevěděl, jestli budu mít volno. Rodina plánovala oslavu a já musel nejprve zjistit, jestli mi pracovní povinnosti dovolí přijet. Některé schůzky jsem odkládal tak dlouho, až se nakonec vůbec neuskutečnily. Ne proto, že by mi na těch lidech nezáleželo, ale protože jsem měl pocit, že můj kalendář už dávno nepatří jen mně.
Nejvíc jsem si to uvědomoval během svátků a různých rodinných událostí. Když ostatní plánovali Vánoce, narozeniny nebo prodloužený víkend, já přemýšlel, jak se moje směny potkají s jejich plány. Někdy to vyšlo, jindy ne. A pokaždé, když jsem musel odmítnout nějakou událost, kterou bych normálně rád navštívil, jsem si říkal, že příště už to snad bude jednodušší.
Jenže příště přicházelo s novým rozvrhem, dalším letem a dalšími povinnostmi. Člověk si postupně zvykne odkládat vlastní plány na neurčito. Nejdřív si řekne, že kamaráda navštíví příští měsíc. Potom že se s rodinou uvidí, až bude mít delší volno. A nakonec zjistí, že uplynulo několik měsíců a spousta věcí, které považoval za důležité, se odehrála bez něj.
Nechci tím říct, že práce letušáka automaticky ničí vztahy. Hodně záleží na konkrétních podmínkách, pracovním rozvrhu, přístupu zaměstnavatele i na tom, jak si člověk dokáže svůj čas organizovat. Poznal jsem lidi, kteří si tento životní styl užívali a dokázali si kolem něj vytvořit fungující vztahy. Jiní naopak časem zjistili, že jim nepravidelný režim nevyhovuje.
Já jsem někde mezi těmito dvěma skupinami. Byly chvíle, kdy jsem byl za svou práci opravdu vděčný. Poznal jsem zajímavé lidi, viděl místa, která bych jinak možná nenavštívil, a naučil se fungovat v prostředí, kde se každý den setkávají různé kultury, jazyky a povahy. To jsou zkušenosti, které mi nikdo nevezme.
Zároveň jsem ale pochopil, že ani sebelepší zaměstnání nemůže dlouhodobě nahradit pocit, že máte svůj život alespoň trochu ve vlastních rukou. Člověk potřebuje nejen zajímavé zážitky, ale také obyčejné dny, ve kterých se nic mimořádného neděje. Potřebuje čas na lidi, na odpočinek a někdy i na naprostou nudu.
Právě nuda mi začala připadat jako nečekaný luxus. Večer doma, kdy nemusím nikam jít. Sobotní ráno, kdy mě nebudí budík. Procházka bez plánu a bez nutnosti sledovat čas. Návštěva kavárny, ve které sedím tak dlouho, jak chci, protože mě za několik hodin nečeká další pracovní povinnost.
Jednou jsem seděl s kamarádem, který pracoval v běžném zaměstnání, a poslouchal, jak si stěžuje na pondělní poradu, ranní cestu do práce a další týden plný povinností. Dřív bych mu možná řekl, ať je rád, že má alespoň pravidelný režim. Tentokrát jsem se jen usmál a pomyslel si, že bych si s ním jeho obyčejné pondělí klidně na týden vyměnil.
Samozřejmě jsem mu to neřekl. Nechtěl jsem vypadat jako někdo, kdo si stěžuje na práci, kterou mu ostatní závidí. Navíc by to stejně nepochopil. Jak vysvětlit člověku, který nikdy nemusel řešit časový posun před pracovní směnou, že někdy můžete být unavení i z toho, že máte možnost cestovat? Jak mu popsat pocit, kdy se probudíte v krásném městě, ale místo radosti přemýšlíte, jestli máte dost energie dojít si na oběd?
Myslím, že právě v tom spočívá největší rozdíl mezi představou a realitou. Zvenčí lidé vidí jen výsledky. Vidí uniformu, destinace a fotografie z míst, která vypadají zajímavě. Nevidí každodenní rutinu, únavu, čekání na další směnu ani chvíle, kdy člověk přemýšlí, co vlastně znamená mít volný čas.
Když jsem byl na začátku, měl jsem pocit, že čím více zemí navštívím, tím bohatší bude můj život. Dnes vím, že počet navštívených měst není jediným měřítkem toho, jak dobře člověk žije. Můžete mít za sebou desítky letů a stovky hodin strávených na letištích, a přesto vám může chybět obyčejný večer s někým, koho máte rádi.
A stejně tak můžete každý víkend chodit na stejné místo, potkávat stejné lidi a přesto mít pocit, že váš život stojí za to. Protože některé věci nejsou zajímavé na fotografii, ale mají pro člověka obrovskou hodnotu.
Dnes už se na práci letušáka dívám mnohem střízlivěji. Když mi někdo řekne, že mi závidí možnost cestovat, většinou se jen usměju. Nemám potřebu mu vysvětlovat, že to není vždycky tak jednoduché, jak to vypadá. Každý máme svoje představy o dobrém životě a každý si musíme sami zjistit, co jsme ochotni obětovat, abychom jich dosáhli.
Já jsem díky této práci poznal svět, získal zkušenosti a zažil situace, které by mě dříve ani nenapadly. Toho nelituji. Jen už si nemyslím, že život plný exotických destinací musí být automaticky lepší než život, ve kterém člověk tráví víkendy doma.
Když dnes vidím fotografie kamarádů z obyčejného výletu, společné večeře nebo nedělního oběda, někdy jim trochu závidím. Ne proto, že bych chtěl vyměnit celý svůj život za jejich, ale protože vím, jakou hodnotu mají chvíle, které se nedají naplánovat podle pracovního rozvrhu.
A kdybych měl někomu, kdo o podobné práci uvažuje, něco poradit, řekl bych mu jediné: neptejte se jen na to, kam budete létat a kolik si vyděláte. Zeptejte se také sami sebe, jak chcete trávit svůj čas, kolik ho potřebujete pro rodinu a přátele a jestli dokážete žít s tím, že váš víkend nemusí připadat na sobotu a neděli.
Protože exotické destinace jsou krásné. Luxusní hotely také. A uniforma může vypadat skvěle. Ale někdy je největším luxusem něco mnohem obyčejnějšího.
Probudit se v sobotu ráno doma, uvařit si kávu a vědět, že dnes nemusíte vůbec nikam.
