Článek
Když jsem poprvé začal uvažovat o práci letušáka v Perském zálivu, představoval jsem si hlavně cestování, slušný výdělek, moderní letadla a možnost poznat místa, kam bych se jako běžný turista možná nikdy nepodíval. Dubaj pro mě byla symbolem luxusu a úspěchu. Práce u letecké společnosti, která létá do všech koutů světa, mi připadala jako příležitost, kterou by byla škoda odmítnout.
O pravidlech týkajících se vzhledu jsem samozřejmě věděl, ale upřímně jsem jim zpočátku nepřikládal velkou důležitost. Říkal jsem si, že přece nejdu na módní přehlídku. Budu pracovat s lidmi, pomáhat cestujícím, starat se o jejich pohodlí a bezpečnost. Co může být tak složitého na tom obléknout si uniformu, upravit se a nastoupit do letadla?
Poměrně rychle jsem pochopil, že představa o jednoduché přípravě na směnu byla trochu naivní. U velkých aerolinek z Perského zálivu se totiž nepočítá jen s tím, že člověk přijde do práce čistý a slušně oblečený. Vzhled je součástí celkového obrazu společnosti. Cestující mají vidět upravený personál, který působí profesionálně, sebejistě a připraveně řešit i nepříjemné situace. A nezáleží na tom, jestli jste muž, nebo žena.
Přesto jsem si zpočátku myslel, že muži mají v tomto směru výraznou výhodu. Nemuseli jsme řešit make-up, rtěnku, oční linky ani to, jestli máme správně nalíčené oči. Nemuseli jsme si obouvat dámské podpatky a přemýšlet, zda naše líčení vydrží dlouhý let, suchý vzduch v kabině a několik hodin práce bez pořádné přestávky.
Když jsem pozoroval kolegyně při přípravě na let, občas mi jich bylo skoro líto. Některé si dávaly opravdu záležet na každém detailu. Kontrolovaly účes, líčení, nehty i to, jestli jim uniforma sedí přesně tak, jak má. Já si mezitím upravil vlasy, oblékl košili, zapnul sako a zkontroloval kravatu. V duchu jsem si říkal, že jsem na tom vlastně docela dobře.
Jenže pak přišly první kontroly a já zjistil, že ani mužský vzhled není něco, co by se nechávalo náhodě.
Vlasy musely být upravené, uniforma čistá a vyžehlená, boty reprezentativní a celkový dojem bez zbytečných nedostatků. Vousy, pokud byly povolené podle pravidel konkrétní společnosti, musely vypadat upraveně. U některých aerolinek se očekávalo hladké oholení, jinde se podmínky mohly lišit. Člověk si nemohl jednoduše říct, že dnes nemá náladu věnovat svému vzhledu pozornost. Když jste nastupovali do služby, reprezentovali jste zaměstnavatele a podle toho se od vás také očekávalo, že budete vypadat.
Nejvíc mě překvapilo, jak rychle si člověk na takový režim zvykne. Zpočátku jsem kontroloval svůj vzhled hlavně proto, abych něco neporušil. Později už jsem automaticky sledoval, jestli mi správně sedí límec, jestli nemám na saku smítko a jestli vlasy vypadají tak, jak mají. Dokonce jsem se přistihl, že se před odchodem z pokoje kontroluji v zrcadle častěji než dřív.
Přitom jsem se nikdy nepovažoval za člověka, který by na svůj vzhled příliš dbal. Nebyl jsem žádný model a ani jsem netoužil vypadat dokonale na každé fotografii. Jenže uniforma člověka trochu změní. Najednou máte pocit, že i drobnost, kterou by si na ulici nikdo nevšiml, může být v práci problém. A když jste součástí palubního personálu, nemůžete se schovat za to, že jste se dnes zrovna špatně vyspali nebo že vám účes nedrží tak, jak jste si představovali.
Samostatnou kapitolou byla samotná uniforma. Na fotografiích vypadala elegantně a člověk měl dojem, že její nošení musí být příjemné. Ve skutečnosti jsem brzy zjistil, že pohodlí není vždycky tím hlavním, co rozhoduje. Uniforma musí dobře vypadat, odpovídat předpisům a působit reprezentativně i po několika hodinách služby. Když trávíte velkou část dne na nohou, přecházíte mezi kabinou a letištěm a opakovaně se skláníte k cestujícím, začnete si všímat každého špatně padnoucího švu.
Zároveň jsem pochopil, že uniforma není jen pracovní oblečení. Je to něco jako vizitka. Lidé vás podle ní okamžitě zařadí a často si na vás udělají názor ještě dřív, než vůbec promluvíte. Upravený vzhled jim může dodat pocit jistoty, že vědí, kdo se o ně na palubě stará. A právě proto letecké společnosti věnují podobným detailům tolik pozornosti.
Samozřejmě jsem vnímal, že ženy mají v některých ohledech náročnější přípravu. Líčení zabere čas, účes musí odpovídat požadavkům a tam, kde jsou součástí uniformy podpatky, může být jejich nošení při dlouhých směnách nepříjemné. Nechtěl jsem předstírat, že moje ranní příprava byla stejně náročná jako příprava každé kolegyně. Nebyla.
Zároveň mi ale postupně přestalo připadat fér tvrdit, že muži to mají automaticky jednoduché. Každá skupina měla svoje požadavky a svoje hranice. Zatímco kolegyně řešily například líčení nebo konkrétní podobu účesu, my jsme si museli hlídat jiné věci. Ať už šlo o vlasy, vousy, celkovou upravenost, nebo správné nošení uniformy, prostor pro ledabylost nebyl velký.
Zajímavé bylo také to, jak odlišně lidé vnímali muže a ženy v uniformě. Od letušek cestující často očekávali, že budou nejen profesionální, ale také neustále usměvavé, milé a dokonale upravené. U mužů jsem měl někdy pocit, že jim lidé automaticky přisuzují větší autoritu nebo předpokládají, že budou řešit především organizační a bezpečnostní záležitosti. Samozřejmě to neplatilo pro každého cestujícího, ale podobných situací jsem si všímal.
Občas mě pobavilo, když někdo předpokládal, že mužský člen palubního personálu musí mít všechno jednodušší. Kdyby viděl některé kontroly před nástupem do letadla, možná by svůj názor trochu přehodnotil. Nešlo jen o to vypadat dobře. Člověk musel znát pravidla, dodržovat je a počítat s tím, že se jeho práce nehodnotí pouze podle toho, jak zvládá komunikaci s cestujícími.
Na druhou stranu bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem si svou pozici neužíval. Byly chvíle, kdy jsem byl rád, že nemusím řešit všechny věci, které řešily moje kolegyně. Ranní příprava pro mě obvykle nebyla tak dlouhá a nemusel jsem přemýšlet nad tím, zda je moje líčení vhodné pro další směnu. V tomhle směru jsem měl určitou výhodu a neměl jsem důvod ji popírat.
Jenže práce letušáka není soutěž o to, kdo stráví méně času před zrcadlem. Mnohem důležitější je, jak člověk zvládne dlouhý let, náročného cestujícího, únavu a situace, ve kterých musí zachovat klid. Vzhled je jen první vrstva. Pod uniformou je pořád člověk, který může být unavený, mít špatný den nebo se potýkat s osobními problémy. Od chvíle, kdy nastoupí do služby, se ale očekává, že svou roli zvládne profesionálně.
Právě to pro mě bylo jedním z největších překvapení práce v letectví. Čekal jsem, že se budu muset naučit spoustu odborných věcí, zvládnout bezpečnostní postupy a komunikovat s lidmi z různých zemí. Nečekal jsem, že si tak rychle osvojím úplně nové návyky týkající se vlastního vzhledu. Dnes už pro mě není nic neobvyklého zkontrolovat si uniformu, vlasy a celkový dojem, než vyrazím do práce. Stalo se to součástí rutiny.
Když se mě někdo zeptá, jestli to měli mužští letušáci v Dubaji jednodušší než jejich ženské kolegyně, nedokážu odpovědět jedním slovem. V některých věcech ano. Nemuseli jsme se líčit a tam, kde ženy nosily podpatky, jsme měli jiný typ obuvi. Ale z toho ještě nevyplývá, že jsme se mohli o svůj vzhled přestat starat.
Každá letecká společnost má navíc vlastní pravidla, takže bych nechtěl tvrdit, že všude v Dubaji nebo Kataru platí úplně stejné požadavky. Některé věci se liší podle zaměstnavatele, pozice i konkrétních předpisů. Jedno jsem ale pochopil poměrně rychle: pokud chcete pracovat jako člen palubního personálu, musíte přijmout, že reprezentativní vzhled patří k profesi stejně jako dochvilnost, disciplína a schopnost jednat s lidmi.
A tak jsem se nakonec přestal s kolegyněmi přít o to, kdo to má jednodušší. Ony měly své podpatky, líčení a další požadavky. Já měl své vlasy, uniformu a pravidla, která jsem musel dodržovat. Každý jsme před letem řešili něco jiného, ale na konci jsme stáli vedle sebe v kabině a očekávalo se od nás totéž: profesionální vystupování, upravený vzhled a připravenost zvládnout všechno, co nám další let přinese.
A jestli jsem si z toho něco odnesl? Že ani v práci, která zvenčí vypadá jako splněný sen, není všechno tak jednoduché, jak se zdá na fotografiích. Někdy totiž nejde o to, jestli musíte nosit sukni, nebo kalhoty. Jde o to, že když si jednou obléknete uniformu, přestává být váš vzhled jen vaší osobní záležitostí. Stává se součástí práce. A na to jsem si musel zvyknout mnohem rychleji, než jsem původně čekal.
