Článek
Když jsem poprvé vystoupil na letišti v Dubaji, měl jsem pocit, že jsem se ocitl v jiném světě. Všude se lesklo sklo, klimatizace bojovala s venkovním vedrem a lidé kolem mě vypadali, jako by měli svůj život dokonale naplánovaný. Já měl v kapse pracovní smlouvu, v hlavě spoustu očekávání a před sebou kariéru palubního průvodčího, která mi měla otevřít dveře k cestování i finanční nezávislosti.
Doma v Česku jsem tehdy vydělával slušně, ale představa, že budu pracovat pro velkou zahraniční aerolinku, bydlet v moderním bytě a pravidelně létat do exotických destinací, mě lákala mnohem víc než další roky stejné rutiny. Na sociálních sítích jsem sledoval fotografie letušek a letušáků z Dubaje. Jednou stáli před luxusním hotelem, podruhé se koupali v bazénu na střeše mrakodrapu a potřetí popíjeli kávu s výhledem na moře. Říkal jsem si, že přesně takhle nějak by měl vypadat život člověka, který se odvážil opustit svou komfortní zónu.
První týdny mi dávaly za pravdu. Dostal jsem firemní ubytování v moderním bytě, kde fungovala klimatizace, všechno bylo čisté a cesta na letiště nebyla nijak dramatická. Nemusel jsem řešit shánění nájemní smlouvy, vysokou kauci ani nákup nábytku. V porovnání s tím, co jsem znal z Česka, mi to připadalo jako výhra v loterii.
Výplata navíc vypadala velmi dobře. Když jsem si poprvé spočítal, kolik mi zůstane po běžných výdajích, měl jsem radost. Najednou jsem mohl pravidelně odkládat peníze stranou, dopřát si lepší dovolenou a přestat přemýšlet nad každým větším nákupem. Kolegové doma se mě ptali, jestli už jsem si koupil luxusní hodinky, a kamarád mi napsal, že se mám připravit na to, že se ze mě stane dubajský milionář.
Odpověděl jsem mu fotografií z hotelového bazénu. Přiznávám, že jsem si tu chvíli užíval. Jenže fotka nezachycovala, že jsem měl za sebou dlouhý let, několik hodin spánku a další službu naplánovanou tak, že jsem si musel dobře rozmyslet, jestli má smysl někam vůbec chodit.
Právě pracovní režim byl první věcí, která mi začala měnit pohled na celý život v Dubaji. Létání je náročné samo o sobě. Člověk vstává v době, kdy ostatní jdou spát, střídá časová pásma a někdy tráví celé hodiny na nohou. Volno pak nemusí automaticky znamenat energii na zábavu. Občas jsem se vrátil z letu, odložil uniformu a měl jediný plán: sprchu, něco k jídlu a postel.
Nejvíc mě ale překvapilo, jak moc se můj život začal točit kolem zaměstnavatele. Firemní ubytování bylo pohodlné, jenže zároveň znamenalo, že jsem bydlel v prostředí určeném především pro zaměstnance. Věděl jsem, že musím respektovat pravidla budovy, a u některých kolegů se řešily i otázky návštěv, společného soužití nebo toho, jak se zachovat, když člověk potřebuje více soukromí. Konkrétní podmínky se lišily podle ubytování a pravidel společnosti, ale pocit, že pracovní život zasahuje i do toho osobního, jsem znal velmi dobře.
Doma jsem mohl po práci vypnout telefon, sejít se s kamarády a dělat si víceméně, co jsem chtěl. V Dubaji jsem si musel všechno plánovat podle rozpisu letů, únavy a dalších povinností. Když jsem chtěl vyrazit na večeři s někým, kdo nepracoval v letectví, často jsme složitě hledali termín. Když se mi konečně podařilo domluvit víkendový výlet, mohl jsem zjistit, že po změně rozpisu budu mít úplně jiné plány.
Postupně jsem také poznal, že život v zahraničí není jen o penězích a luxusu. Dubaj nabízí spoustu možností, ale zároveň je potřeba respektovat místní zákony a kulturní prostředí. Člověk si musí dávat pozor na to, jak se chová na veřejnosti, a uvědomit si, že některé věci, které doma považuje za naprosto běžné, mohou mít jinde jiný význam. Neznamenalo to, že bych se každý den bál udělat špatný krok. Spíš jsem se naučil víc přemýšlet o tom, kde jsem a jaká pravidla tam platí.
Nejtěžší pro mě ale nebyly místní zvyklosti. Byla to samota, která se objevovala ve chvílích, kdy jsem ji vůbec nečekal. Měl jsem kolem sebe kolegy z různých zemí, potkával jsem zajímavé lidi a každý týden jsem mohl vidět nové město. Přesto jsem si někdy připadal, jako bych žil mezi dvěma světy. V Česku jsem byl příliš daleko na to, abych mohl spontánně zajít za rodinou, a v Dubaji jsem si teprve budoval vztahy, které by měly hlubší kořeny.
Když jsem měl narozeniny, několik kolegů mi popřálo během služby a večer jsme zašli na jídlo. Bylo to příjemné, ale cestou domů jsem si uvědomil, že bych raději seděl u stolu s lidmi, kteří mě znají od dětství a nemusím jim vysvětlovat, proč jsem unavený, proč nemám čas nebo proč se mi někdy prostě nechce mluvit.
Přesto jsem si dlouho namlouval, že si nemám na co stěžovat. Měl jsem práci, o kterou se lidé ucházeli z různých koutů světa, pravidelný příjem a ubytování, za které jsem nemusel platit běžný komerční nájem. Když mi někdo řekl, že mi závidí, cítil jsem skoro povinnost odpovědět, že je všechno skvělé. Jako bych neměl právo být unavený nebo nespokojený, protože jsem přece dostal příležitost, o které jiní jen sní.
Jenže člověk nemusí žít špatně, aby mu něco důležitého chybělo. Může mít krásný byt, dobrou výplatu a letenky do destinací, kam by se jinak možná nikdy nepodíval. Přesto může toužit po obyčejném večeru, kdy nemusí kontrolovat rozpis, po víkendu s přáteli nebo po pocitu, že jeho domov není jen místo, kde mezi dvěma službami nabírá síly.
Po čase jsem začal přemýšlet, co vlastně od života chci. Nechtěl jsem se vzdát létání ani zahodit zkušenosti, které jsem získal. Chtěl jsem ale přestat měřit úspěch jen podle výše výplaty a počtu zemí, které jsem navštívil. Uvědomil jsem si, že pokud budu každý den žít podle představ někoho jiného, mohu mít jednou krásné vzpomínky na celý svět, ale málo vzpomínek na vlastní život.
Dubaj mi dala mnohem víc, než jsem čekal. Naučila mě samostatnosti, ukázala mi odlišné kultury a umožnila mi finančně si polepšit. Zároveň mi ale ukázala, že pohodlí není totéž co svoboda a vysoký plat automaticky neznamená spokojenost.
Když dnes vidím fotografie kolegů u bazénů, v luxusních restauracích a před mrakodrapy, už jim jejich život tolik nezávidím. Vím, že za každou takovou fotografií může být krásný zážitek, ale také únava, osamělost nebo obyčejná touha být někde jinde.
A právě to jsem se v Dubaji naučil nejvíc. Vysněný život může na fotografiích vypadat dokonale, ale skutečnou hodnotu má až ve chvíli, kdy v něm člověk může být sám sebou. Ani ten nejkrásnější byt na světě totiž nenahradí pocit, že máte svůj čas, své soukromí a možnost rozhodovat o vlastním životě.
