Článek
Když jsem začínal pracovat jako stevard v Dubaji, soustředil jsem se hlavně na práci. Chtěl jsem zvládnout výcvik, naučit se všechny postupy, zapadnout mezi kolegy a dokázat, že na tuhle profesi mám. Počítal jsem s tím, že v letectví existují přísná pravidla týkající se uniformy, vystupování a chování k cestujícím. To mi připadalo logické. Člověk přece reprezentuje zaměstnavatele a musí dodržovat stanovené standardy.
Co mě ale překvapilo, byla skutečnost, že přizpůsobit se novému prostředí neznamená pouze naučit se pravidla pro pracovní dobu. Člověk si musí začít všímat také toho, jak se chová ve volném čase, jak komunikuje s lidmi a jaké zvyklosti jsou v místě, kde žije, považovány za běžné.
Do Dubaje jsem nepřijížděl úplně bez informací. Něco jsem si přečetl, něco jsem slyšel od známých a další věci jsem si poskládal z toho, co člověk běžně ví o životě v arabských zemích. Jenže informace z internetu mají jednu nevýhodu. Často jsou příliš obecné, někdy zastaralé a občas podávají složitou realitu tak zjednodušeně, že si člověk vytvoří úplně nesprávnou představu.
První týdny jsem si proto uvědomoval, kolik věcí jsem dříve dělal automaticky. V Evropě jsem například příliš nepřemýšlel nad tím, jak se chovám na veřejnosti. Samozřejmě jsem věděl, že existují základní pravidla slušnosti, ale většinu situací jsem řešil podle vlastních zkušeností a zvyklostí. V Dubaji jsem se naučil více přemýšlet nad prostředím, ve kterém se právě nacházím.
Neznamenalo to, že bych se najednou musel vzdát své osobnosti nebo se bát každého pohybu. Spíš jsem pochopil, že respekt k místním zvyklostem je součástí života v cizí zemi. Pokud se člověk rozhodne někde dlouhodobě žít a pracovat, měl by se snažit porozumět tomu, jak tamní společnost funguje, místo aby předpokládal, že všude platí stejné nepsané normy jako doma.
Jednou z prvních věcí, na které jsem si musel zvyknout, bylo oblečení. V Dubaji jsem se začal více zamýšlet nad tím, kam jdu a co je pro dané místo vhodné. Jinak člověk přistupuje k oblečení u hotelového bazénu, jinak při návštěvě obchodního centra a jinak při vstupu na náboženské místo. Nejde o to, že by všude existoval jeden stejný dress code pro všechny muže. Důležité je znát konkrétní pravidla a respektovat charakter daného prostředí.
Zpočátku jsem nad tím přemýšlel mnohem víc než později. Člověk si totiž postupně vytvoří návyky. Začne vědět, co si může vzít na sebe do práce, co se hodí na běžnou schůzku a co je lepší nechat na jinou příležitost. Přestane to vnímat jako komplikaci a začne to považovat za normální součást života.
Další oblastí byla komunikace. V Evropě jsem byl zvyklý mluvit poměrně přímo a některé věci jsem považoval za běžný humor. Jenže ne každý má stejný smysl pro legraci a ne každá poznámka vyzní stejně v jiném kulturním prostředí. To, co jednomu člověku připadá nevinné, může druhý vnímat jako nevhodné nebo neuctivé.
Postupně jsem se naučil více přemýšlet nad tím, jak moje slova působí na ostatní. Neznamená to, že by se člověk musel stát přehnaně opatrným nebo přestal vtipkovat. Spíš je dobré poznat lidi, se kterými mluvíte, a nepředpokládat, že všichni sdílejí stejné hranice. V mezinárodním prostředí je to ostatně užitečná dovednost bez ohledu na to, jestli člověk žije v Dubaji, Londýně nebo Praze.
Nejvíce jsem si to uvědomoval při setkáních s lidmi, kteří pocházeli z úplně jiných kulturních prostředí než já. V jednom rozhovoru se potkávali lidé, kteří vyrostli v Evropě, na Blízkém východě, v Asii nebo jinde ve světě. Každý si s sebou přinášel jiné zkušenosti, jiné zvyklosti a někdy i úplně jinou představu o tom, co je slušné chování.
Časem mi došlo, že nemá smysl snažit se všechny zařadit do jedné škatulky. Dubaj není místo, kde by všichni obyvatelé uvažovali stejně. Žijí tam místní obyvatelé i lidé z mnoha dalších zemí, kteří se liší životním stylem, názory i mírou náboženského přesvědčení. Někteří jsou velmi tradiční, jiní mají mnohem uvolněnější přístup. Zkušenost jednoho člověka proto nemůže vystihnout život všech.
Právě proto jsem si dával pozor na zjednodušené rady typu „v Dubaji se nesmí tohle“ nebo „všichni tam očekávají tamto“. Někdy se za takovým tvrzením skrývalo skutečné pravidlo, jindy osobní zkušenost jednoho člověka nebo jen pověst, která se mezi lidmi opakovala tak dlouho, až začala působit jako fakt.
Naučil jsem se proto ověřovat si důležité informace. Pokud šlo o zákony, pobytové podmínky nebo možné právní důsledky určitého chování, nespoléhal jsem jen na vyprávění kolegů. Pravidla se mohou měnit a konkrétní situace mohou mít různé okolnosti. To, že někdo něco udělal bez problémů, ještě automaticky neznamená, že je to vždy povolené.
Jinou kapitolou bylo chování na veřejnosti. Člověk někdy zapomene, že to, co považuje za běžnou součást soukromého života, může mít v jiném prostředí odlišný společenský význam. Uvědomil jsem si, že je rozumné znát místní očekávání ohledně veřejného vystupování, respektovat osobní prostor druhých a vyhnout se situacím, které by mohly působit zbytečně konfliktně.
Zvláštní pozornost jsem věnoval také tomu, jak se chovat při návštěvě náboženských míst nebo během období, kdy se mění běžný rytmus společnosti. Například během ramadánu je vhodné předem zjistit, jaká pravidla a doporučení platí pro konkrétní místo a situaci. Nechtěl jsem spoléhat na předpoklad, že když jsem turista nebo cizinec, nemusím se o místní zvyklosti zajímat.
Zároveň jsem zjistil, že respekt funguje oběma směry. Nemusel jsem přebírat všechny názory lidí kolem sebe, abych se k nim choval slušně. Stejně tak jsem očekával, že ostatní budou respektovat skutečnost, že pocházím z jiného prostředí. Rozdílné názory nemusí automaticky znamenat konflikt, pokud jsou lidé ochotni spolu komunikovat a nesnaží se jeden druhého ponižovat.
Možná největší změnou bylo, že jsem přestal považovat vlastní zvyklosti za jediný správný způsob života. Některé věci, které mi doma připadaly naprosto přirozené, byly jinde vnímány jinak. A naopak jsem objevil místní zvyklosti, které mi postupně začaly dávat smysl, i když jsem na ně nebyl zvyklý.
To neznamená, že jsem se vším souhlasil nebo že mi všechno vyhovovalo. Člověk může respektovat prostředí, ve kterém žije, a zároveň si zachovat vlastní názory. Pro mě bylo důležité pochopit rozdíl mezi osobním nesouhlasem a povinností dodržovat platné zákony nebo pravidla konkrétního místa.
Práce letušáka mě navíc naučila, že profesionální vystupování nekončí okamžikem, kdy si člověk sundá uniformu. Ne proto, že by zaměstnavatel automaticky řídil celý jeho osobní život, ale protože zkušenost s mezinárodním prostředím ovlivňuje i to, jak se člověk chová mimo práci. Začnete více vnímat lidi kolem sebe, přemýšlet nad komunikací a uvědomovat si, že ne všichni vyrůstali ve stejných podmínkách.
Když se mě dnes někdo zeptá, co mě na životě v Dubaji nejvíce překvapilo, neodpovím jen vysokými budovami, luxusními hotely nebo rozdíly v životním stylu. Mnohem více mě překvapilo, jak snadno si člověk vytvoří názor na místo, ve kterém ve skutečnosti nikdy nežil. Z dálky vidíme několik výrazných věcí a máme pocit, že jsme pochopili celek. Teprve každodenní život ukáže, kolik dalších vrstev jsme přehlédli.
Dubaj pro mě nebyla jen místem, kde jsem pracoval a vydělával peníze. Byla také zkušeností, která mě donutila přemýšlet o vlastních předsudcích a o tom, jak se přizpůsobuji novému prostředí. Naučila mě, že respekt neznamená ztratit sám sebe, ale uvědomit si, že svět nekončí na hranicích vlastních zkušeností.
Dnes už se na kulturní rozdíly nedívám jako na seznam zákazů, které si musím zapamatovat, abych se nedostal do problémů. Vnímám je spíš jako součást života v mezinárodní společnosti. Některé věci je nutné znát kvůli zákonům, jiné kvůli pracovnímu prostředí a další jednoduše proto, abychom dokázali lépe vycházet s lidmi, kteří mají jiné zvyklosti než my.
A právě to je zkušenost, kterou bych doporučil každému, kdo se chystá pracovat v zahraničí. Nestačí vědět, kolik si vydělá nebo kde bude bydlet. Vyplatí se zjistit také to, jak se v dané zemi žije, jaká pravidla tam platí a co se od člověka očekává v běžných situacích. Čím lépe se na takovou změnu připraví, tím méně ho potom překvapí věci, které by jinak mohl považovat za zbytečné komplikace.
Já jsem do Dubaje přijel především za prací. Nakonec jsem si ale odvezl i něco, co se nedá jednoduše vyčíslit penězi. Větší cit pro odlišnosti, schopnost dívat se na věci z více stran a poznání, že žít v jiné zemi znamená víc než jen změnit adresu. Znamená to naučit se rozumět prostředí, do kterého člověk vstoupil, a přijmout, že ne všechno musí fungovat přesně tak, jak byl zvyklý doma.
