Článek
Když jsem začínal pracovat jako stevard v Dubaji, měl jsem pocit, že jsem si vybral život, který mi bude spousta lidí závidět. A podle reakcí okolí jsem se příliš nemýlil. Sotva jsem zveřejnil fotografii z letiště, hotelového pokoje nebo nějaké exotické destinace, začaly přicházet zprávy. Jaké to je? Kolik toho vyděláváš? To musí být úžasné, když pořád cestuješ. A nemáš náhodou nejlepší práci na světě?
Upřímně, ze začátku mě to bavilo. Kdo by neměl rád pocit, že dělá něco zajímavého, zatímco ostatní chodí každé ráno do stejné kanceláře? Měl jsem možnost poznávat nová místa, potkávat lidi z různých zemí a pracovat v mezinárodním prostředí. Navíc jsem si vydělával slušné peníze, takže jsem měl důvod být spokojený.
Jenže časem jsem si začal uvědomovat, že lidé na Instagramu vidí především výslednou fotografii. Nevidí celý den, který jí předcházel. Nevidí únavu, čekání, změny plánů ani okamžiky, kdy člověk stojí před zrcadlem v hotelovém pokoji a přemýšlí, jestli má ještě dost energie na to, aby vůbec někam vyrazil.
Když jsem zveřejnil fotografii z krásného města, nikdo se neptal, kolik hodin jsem předtím pracoval. Když jsem ukázal hotelový pokoj, nikdo neřešil, jestli jsem se tam dostal po dlouhém letu, jestli jsem se pořádně vyspal nebo jestli mě za několik hodin čeká další služba. Zvenčí to vypadalo, že si užívám dovolenou placenou zaměstnavatelem. Ve skutečnosti jsem byl v práci.
Tohle je asi největší rozdíl mezi představou o životě palubního personálu a jeho realitou. Cestování je skutečně součástí práce, ale neznamená automaticky volný čas na poznávání každého místa. Někdy člověk přistane v destinaci, kterou by jinak toužil navštívit, a jediné, na co myslí, je sprcha, jídlo a postel. Místo procházky historickým centrem si raději zatáhne závěsy a snaží se dohnat spánek.
Zpočátku jsem si připadal skoro provinile, když jsem v krásné destinaci zůstal na pokoji. Vždyť jsem tam byl, tak proč toho nevyužít? Jenže po náročném pracovním dni člověk nemá neomezenou zásobu energie. A když se nepravidelný režim opakuje, začne si mnohem pečlivěji vybírat, čemu věnuje svůj volný čas.
Největší paradox byl, že jsem se někdy cítil méně odpočatý než lidé, kteří nikam necestovali. Zatímco oni měli své víkendy, pravidelný režim a možnost plánovat setkání s přáteli několik týdnů dopředu, já jsem často řešil, kdy budu mít další službu, jak dlouho budu pryč a jestli se vůbec podaří sladit volno s někým, koho chci vidět.
Samozřejmě nechci tvrdit, že práce letušáka nebo stevarda je jen nekonečná únava. To by nebyla pravda. Byly chvíle, kdy jsem si uvědomoval, jaké mám štěstí. Viděl jsem místa, kam bych se možná jinak nikdy nepodíval, poznal zajímavé lidi a získal zkušenosti, které by mi běžné zaměstnání nabídlo jen těžko. Právě tyto momenty byly důvodem, proč jsem v práci pokračoval.
Jenže žádná práce není tvořená pouze těmi nejlepšími okamžiky. A čím více jsem si uvědomoval rozdíl mezi tím, co lidé vidí na sociálních sítích, a tím, co skutečně prožívám, tím méně jsem měl potřebu všechno prezentovat jako dokonalé dobrodružství.
Podobně to bylo s penězi. Když někdo slyšel, že pracuji v Dubaji a vydělávám slušný plat, automaticky předpokládal, že si mohu dovolit téměř cokoli. V některých ohledech jsem na tom byl skutečně dobře. Měl jsem pravidelný příjem a mohl jsem si dopřát věci, které by pro mě dříve nebyly samozřejmostí. Jenže ani vysoký příjem neznamená, že člověk přestane přemýšlet o výdajích.
Dubaj umí být velmi drahá. Záleží na tom, kde člověk bydlí, jaký má životní styl, jak často chodí do restaurací a jaké má pracovní podmínky. Některé náklady může zaměstnavatel hradit nebo dotovat, jiné zůstávají na zaměstnanci. Právě proto se nedá jednoduše říct, že každý, kdo v Dubaji pracuje jako člen palubního personálu, musí automaticky žít v luxusu.
Já jsem se naučil rozlišovat mezi tím, co si mohu dovolit, a tím, co skutečně potřebuji. Na sociálních sítích to přitom vypadá, že každý den musí být výjimečný. Nová restaurace, další výlet, drahé oblečení, fotografie z hotelového bazénu. Jenže kdyby člověk utrácel pokaždé, když má příležitost něco zajímavého zažít, brzy by zjistil, že i slušný plat má své hranice.
Někdy jsem měl chuť jít ven, poznávat město a užívat si všeho, co Dubaj nabízí. Jindy jsem si raději uvařil něco jednoduchého, zůstal doma a odpočíval. Dříve bych si možná připadal, že promarňuji příležitost žít naplno. Později jsem pochopil, že není nutné utrácet peníze jen proto, aby život vypadal zajímavě pro ostatní.
Sociální sítě totiž vytvářejí zvláštní tlak. Když lidé vidí, že cestujete, předpokládají, že jste neustále šťastní. Když pracujete v zahraničí, mají pocit, že nemáte právo stěžovat si na únavu nebo samotu. Vždyť jste si přece vybrali takový život. Vždyť vám ostatní mohou jen závidět.
Jenže člověk může být vděčný za svou práci a zároveň být unavený. Může si vážit dobrého příjmu a přitom mít chvíle, kdy mu chybí obyčejný večer doma. Může milovat cestování, ale netoužit po dalším přesunu ve chvíli, kdy se sotva vzpamatoval z předchozího letu. Tyto věci se navzájem nevylučují.
Nejvíc mi časem začaly chybět obyčejné maličkosti. Domluvit si večeři s přáteli bez toho, abych musel nejprve kontrolovat rozpis služeb. Strávit víkend s rodinou a nemyslet na to, že za chvíli zase odletím. Probudit se ráno a vědět, že nemusím nikam spěchat, balit kufr ani kontrolovat čas nástupu.
Na fotografiích z Dubaje samozřejmě nic takového vidět nebylo. Tam jsem vypadal jako člověk, který má všechno. Zajímavou práci, dobré peníze, možnost cestovat a život plný zážitků. A do určité míry to všechno byla pravda. Jenže vedle toho existovala také druhá stránka, která se do několika snímků nevešla.
Někdy jsem měl pocit, že si okolí zvyklo na mou roli člověka, který neustále zažívá něco zajímavého. Když jsem se vrátil z cesty, první otázky se týkaly destinace, hotelu nebo toho, co jsem viděl. Málokdo se zeptal, jak náročná byla samotná práce. Nevyčítal jsem jim to. Sám jsem dříve podobně přemýšlel o lidech, kteří cestovali za prací. Jen jsem postupně pochopil, jak snadno se člověk nechá zmást tím, co vidí zvenčí.
Zároveň jsem si začal dávat pozor na to, co sám zveřejňuji. Neměl jsem potřebu ukazovat každý nepříjemný okamžik ani proměnit sociální sítě v deník pracovních stížností. Jen jsem přestal mít pocit, že všechno musí vypadat dokonale. Když jsem měl hezký zážitek, podělil jsem se o něj. Když jsem byl unavený a chtěl odpočívat, neměl jsem potřebu předstírat, že právě prožívám nejlepší den svého života.
A možná právě tehdy se můj pohled na práci změnil nejvíc. Přestal jsem ji hodnotit podle toho, jak působí na ostatní, a začal jsem přemýšlet o tom, co mi skutečně přináší. Dává mi dobré finanční možnosti? Ano. Umožňuje mi poznávat svět? Ano. Nabízí mi zkušenosti, které bych jinde získával obtížněji? Rozhodně. Ale stojí mě také čas, energii a někdy i pocit, že mi unikají obyčejné chvíle, které se nedají naplánovat podle letového řádu.
To neznamená, že bych svého rozhodnutí litoval. Spíš jsem přestal očekávat, že jedna práce mi automaticky zajistí všechny podoby spokojeného života. Dobré peníze nevyřeší všechno. Cestování nenahradí blízké vztahy a fotografie z krásných míst samy o sobě nezaručí, že se člověk cítí šťastný.
Dnes už se nad podobnými otázkami tolik nezamýšlím. Vím, že mám práci, která mi nabízí mnoho zajímavých možností, a zároveň vím, že za ně něco platím. Někdy penězi, jindy časem, spánkem nebo tím, že musím přizpůsobovat svůj osobní život nepravidelnému režimu. To je realita, kterou jsem si musel přiznat, abych se přestal srovnávat s vlastními fotografiemi.
Kdybych měl něco říct lidem, kteří si představují život letušáka v Dubaji jako nekonečnou dovolenou, bylo by to jednoduché. Ano, mohou přijít krásné destinace, zajímavá práce a slušné peníze. Ale za každou fotografií z letiště je také pracovní povinnost, za hotelovým pokojem může být únava a za úsměvem člověk, který se těší hlavně na to, až se konečně pořádně vyspí.
Instagram ukazuje okamžiky, které stojí za zveřejnění. Ne celý život. A já jsem se naučil, že právě ten rozdíl je důležité mít na paměti, když člověk hodnotí nejen život ostatních, ale i ten vlastní.
