Článek
Když jsem kamarádům v Česku oznámil, že odcházím pracovat jako stevard do Dubaje, jejich reakce mě utvrdily v tom, že dělám správnou věc. Jeden mi řekl, že mi závidí, druhý se okamžitě ptal, kolik si vydělám, a třetí chtěl vědět, jestli budu mít možnost cestovat zadarmo.
Všichni si představovali totéž. Luxusní hotely, exotické pláže, krásné letušky, drahá auta a život, ve kterém člověk nemusí řešit obyčejné starosti.
A já jim jejich představu nijak zvlášť nevyvracel. Vždyť jsem se na ten život těšil také.
Když jsem se přestěhoval do Dubaje, připadal jsem si jako člověk, kterému se konečně podařilo vystoupit z každodenního stereotypu. Najednou jsem žil v mezinárodním prostředí, poznával lidi z různých zemí a pravidelně se dostával na místa, kam bych se jako běžný turista možná nikdy nepodíval.
První měsíce byly plné nadšení. Každý nový let pro mě znamenal další zážitek a každá destinace příležitost prozkoumat něco neznámého. Fotografoval jsem u známých památek, ochutnával místní jídla a posílal domů fotografie, na kterých jsem se tvářil, jako bych právě objevil recept na dokonalé štěstí.
Když jsem přijel na dovolenou do Česka, přátelé mě zahrnovali otázkami. Jaké je to v Dubaji? Kolik hodin trávíš v letadle? Kde všude jsi byl? Potkáváš slavné lidi? Máš opravdu tak dobrý plat?
Na některé otázky jsem odpovídal rád. Jiné mě začaly časem unavovat. Nikdo se totiž příliš neptal, jak se mi skutečně žije. A já jsem sám nevěděl, jak na takovou otázku odpovědět.
Protože co jsem měl říct?
Že mám práci, kterou mi mnoho lidí závidí? Že vydělávám slušné peníze? Že jsem se dostal do světa, o kterém jsem dřív jen snil?
To všechno byla pravda. A právě proto jsem si připadal nevděčně, když jsem začal cítit, že nejsem šťastný.
Zpočátku jsem si myslel, že potřebuji jen trochu odpočinku. Práce stevarda je náročná především tím, že člověk musí fungovat v nepravidelném režimu. Někdy vstáváte ve chvíli, kdy ostatní jdou spát, jindy se vracíte do hotelu tak unavení, že nemáte chuť ani vybalit kufr.
Časová pásma, změny rozpisů a střídání pracovních dnů s volnem si vybírají svou daň. Tělo se přizpůsobuje obtížněji, než jsem si původně představoval. Člověk může mít volný den, ale pokud ho stráví doháněním spánku, není to úplně ten druh volna, o kterém snil.
Říkal jsem si, že až budu mít několik dní bez létání, všechno se zlepší.
Jenže se to nezlepšilo.
Po odpočinku jsem se cítil fyzicky lépe, ale ten zvláštní pocit zůstával. Měl jsem před sebou další let, další město a další možnost zažít něco zajímavého. Přesto jsem se někdy přistihl, že se na nic zvlášť netěším.
To mě děsilo víc než samotná únava.
Jednou jsme s kolegou seděli po příletu v hotelovém baru. Měli jsme za sebou několik náročných pracovních dnů a oba jsme konečně nemuseli nikam spěchat. Povídali jsme si o práci, cestování a plánech do budoucna. Když se mě zeptal, jestli jsem v Dubaji spokojený, automaticky jsem odpověděl, že ano.
Pak jsem se zarazil.
On si toho všiml a zeptal se znovu, tentokrát trochu jinak.
„Ale opravdu?“
Nevím proč, ale právě ta dvě slova mě zasáhla. Možná proto, že jsem si podobnou otázku už dlouho nepoložil. A možná proto, že jsem najednou nemusel nikomu nic dokazovat.
Přiznal jsem mu, že vlastně nevím.
Kolega se jen usmál. Ne takovým tím profesionálním úsměvem, který jsme měli naučený pro cestující, ale obyčejně, unaveně a trochu smutně.
Řekl mi, že podobný pocit zná. Že i on někdy přemýšlí, jestli si nevybral život, který dobře vypadá zvenčí, ale uvnitř mu nedává tolik, kolik očekával.
Ten rozhovor mi pomohl víc než všechny fotografie, které jsem kdy pořídil na cestách.
Do té doby jsem měl totiž pocit, že jsem jediný člověk, který si dovoluje být nespokojený navzdory všem výhodám, jež mu práce přináší. Kolem sebe jsem viděl kolegy, kteří plánovali další dovolené, kupovali si nové věci, chodili do restaurací a na sociálních sítích vypadali, jako by si každý den užívali naplno.
Jenže ani oni neukazovali všechno.
Někteří postrádali rodinu. Jiní řešili vztahy na dálku. Další měli pocit, že se jejich život skládá jen z pracovních směn, hotelových pokojů a krátkých období, během kterých se snaží dohnat všechno, co jim práce nedovoluje.
A byli i takoví, kteří byli skutečně spokojení. Našli si v tomto způsobu života své místo a vyhovovala jim jeho dynamika. To jsem se postupně naučil respektovat. Ne každý musí chtít totéž co já.
Mým problémem totiž nebyla samotná Dubaj ani cestování. Problém byl v tom, že jsem si kdysi představoval, že změna prostředí automaticky změní i můj vnitřní pocit spokojenosti.
Věřil jsem, že když budu mít zajímavou práci, dost peněz a možnost poznávat svět, budu šťastnější než dřív. Jenže člověk si s sebou do letadla bere i vlastní pochybnosti, obavy a nenaplněná očekávání. Ty nezmizí jen proto, že se místo každodenního dojíždění do práce díváte z okna na mrakodrapy.
Navíc jsem si postupně zvykl na věci, které mi zpočátku připadaly výjimečné.
První návštěva krásného města byla událost. Desátá už byla příjemným zpestřením. Po určité době jsem dokázal přiletět do destinace, kterou bych dříve považoval za životní zážitek, a první, co mě napadlo, bylo, jestli bude hotelový pokoj dostatečně tichý a zda se před dalším letem pořádně vyspím.
Neznamenalo to, že bych přestal mít rád cestování. Jen se z něj postupně stala součást běžného života. A já si uvědomil, že ani ta nejkrásnější místa nedokážou dlouhodobě nahradit pocit, že někam patřím.
Začal mi chybět obyčejný život.
Ne luxusní dovolená, ale sobotní ráno, kdy nemusím kontrolovat rozpis služeb. Večeře s přáteli, kterou nemusím plánovat podle toho, kdy budu mít volno. Možnost zavolat rodině a vědět, že příští týden budeme sedět u jednoho stolu, ne že se snad někdy podaří sladit naše kalendáře.
Chyběly mi drobnosti, kterých jsem si dřív skoro nevšímal. Známé ulice, spontánní setkání, pocit, že můj život pokračuje i ve dnech, kdy zrovna nejsem v práci.
V Dubaji jsem měl spoustu příležitostí. Jenže příležitosti nejsou totéž co blízkost a pohodlný život není automaticky život, který člověku vyhovuje.
Dlouho jsem se bál o tom mluvit s rodinou. Představoval jsem si, že mi řeknou, že jsem si přece splnil sen a nemám důvod si stěžovat. Když jsem jim nakonec přiznal, že přemýšlím o budoucnosti, reakce byla překvapivě jednoduchá.
Máma mi řekla, že nemusím zůstávat někde jen proto, že to kdysi bylo mým snem.
Ta věta mě donutila přemýšlet nad tím, kolik rozhodnutí děláme kvůli představě, kterou jsme o sobě vytvořili před několika lety. Chtěl jsem být ten člověk, který odjel do světa, uspěl a už se nikdy nemusel vracet k obyčejnému životu. Jako bych návratem nebo změnou plánů přiznával porážku.
Jenže proč by měl být neúspěch změnit názor?
Když jsem do Dubaje přijel, byl jsem jiný než dnes. Měl jsem jiné priority, jiné představy a jinou představu o tom, co mě udělá spokojeným. To, že jsem po několika letech začal chtít něco jiného, neznamenalo, že moje původní rozhodnutí bylo špatné.
Práce mi dala zkušenosti, které bych doma nezískal. Naučil jsem se fungovat pod tlakem, komunikovat s lidmi z různých kultur a zvládat situace, které bych si dříve nedokázal představit. Poznal jsem přátele, na které nikdy nezapomenu, a viděl místa, o kterých jsem kdysi jen četl.
Za nic z toho se nestydím a ničeho z toho nelituji.
Jen už nechci předstírat, že všechno, co vypadá jako úspěch, musí automaticky přinášet štěstí.
Dnes si mnohem víc všímám toho, jak se cítím v běžných dnech. Jestli mám dost energie, jestli se těším na lidi kolem sebe a jestli můj život není jen seznam úkolů, které musím splnit, než přijde další volno.
Neznamená to, že jsem se rozhodl okamžitě skončit. Taková rozhodnutí se nedělají jen podle momentální nálady. Záleží na financích, pracovních možnostech, osobních vztazích i na tom, co člověk skutečně chce. Někdy pomůže změnit pracovní režim, jindy si lépe nastavit hranice nebo si přiznat, že potřebuje úplně jiný směr.
Podstatné pro mě bylo přestat se trestat za to, že necítím takové nadšení jako na začátku.
Když dnes zveřejním fotografii z cizího města, může to vypadat, že mám život přesně podle svých představ. A někdy to tak skutečně je. Jindy jsem jen unavený člověk, který se těší do hotelového pokoje, chce si zavolat s někým blízkým a na chvíli nemuset být profesionální, usměvavý a připravený pomáhat všem kolem sebe.
Obojí může být pravda zároveň.
Možná právě tohle bych si přál, aby lidé pochopili, když se dívají na život ostatních přes sociální sítě. Ne každý, kdo se usmívá, je šťastný. A ne každý, kdo má dobrou práci a peníze, má automaticky vyřešený zbytek života.
Dlouho jsem si myslel, že štěstí poznám podle toho, kolik toho zažiju, kolik vydělám a kolik zemí navštívím. Dnes už vím, že tak jednoduché to není.
Někdy člověku nechybí další dovolená, dražší hodinky ani lepší hotel. Chybí mu pocit, že jeho život není jen něco, co musí neustále zvládat, ale také něco, v čem se mu dobře žije.
A pokud jsem se během let létání v Dubaji něco naučil, pak to, že člověk nemusí být nevděčný jen proto, že chce změnu.
Můžu být rád za všechno, co mi tahle práce dala, a současně přiznat, že mi některé věci vzala. Můžu být hrdý na to, kam jsem se dostal, a přitom přemýšlet, jestli chci pokračovat stejným směrem.
A hlavně už nemusím nikomu dokazovat, že jsem šťastný, jen proto, že můj život vypadá dobře na fotografiích.
Protože nakonec nezáleží na tom, kolik lidí mi závidí práci, kterou dělám. Záleží na tom, jestli bych si svůj vlastní život vybral znovu, kdybych se na něj mohl podívat bez cizích očekávání.
A na tuhle otázku jsem se poprvé po dlouhé době odvážil hledat opravdovou odpověď.
