Ne, váš pes necítí vaše emoce

„On ví, že jsem nervózní.“

„Psi to z nás cítí.“

„Když se bojíš ty, bude se bát taky.“

Podobné věty mají jednu nepříjemnou vlastnost: znějí natolik logicky a samozřejmě, že se málokdy zastavíme u samotného mechanismu. Co přesně to vycítění znamená?

Že pes dokáže zaznamenat změnu v našem těle? Že rozezná stresovaného člověka od nestresovaného? Že pochopí, co právě prožíváme? Nebo že naši emoci sám převezme?

To jsou čtyři úplně odlišné věci, které máme tendenci zaměňovat a interpretovat tak, aby nám dávaly smysl. Ale výzkum mluví naštěstí dost jasně.

Tady začínáme na docela pevné půdě.

Akutní psychický stres není něco, co se odehrává jen „v hlavě“. Mění se srdeční frekvence, aktivita autonomního nervového systému, hormonální odpověď a také složení těkavých látek, které odcházejí například potem a dechem.

Jinými slovy: Člověk ve stresu vydává jiný pach než tentýž člověk bez stresu.

A psi ten rozdíl dokážou zachytit. Ale zachytit neznamená interpretovat.

Jedna studie (Wilson, 2022, odkaz najdete pod článkem) odebrali lidem vzorky dechu a potu před a po úloze vyvolávající akutní psychický stres. Čtyři vycvičení psi následně rozlišovali stresový vzorek od vzorku odebraného témuž člověku před stresovou úlohou a od kontrolního materiálu. V celkem 720 diskriminačních pokusech dosáhli souhrnné úspěšnosti 93,75 %.

To není vůbec špatný.

Jenže říká přesně jen to, že psi dokážou rozlišit pachové změny spojené s akutní stresovou reakcí člověka.

Neříká, že pes ví, že jste se zrovna pohádali v práci nebo se bojíte otevřít výsledky od doktora. Neříká, že chápe vaši úzkost. A už vůbec neříká, že ji automaticky převezme.

Milujeme zkratky. A když je můžeme spojit se psy a jejich polidšťováním, tak o to víc. A právě tady se nám z „pes něco cítí“ velmi snadno stane „pes cítí moje emoce“.

Zkusme na chvíli opustit lidský pohled na svět.

Pes nenajde v pachu zprávu opatřenou titulkem: A sakra, můj člověk je ve stresu!

Může detekovat chemickou změnu a ta pro něj může hrát roli. Může souviset se zvýšenou ostražitostí, nejistotou nebo změnou chování. Může se ji během života naučit spojovat s určitými situacemi.

Ale mezi „dokážu rozlišit dva pachy“ a „rozumím vnitřnímu emočnímu stavu jejich původce“ je díra jako kráva.

A neznamená to, že pach nemůže mít na psa žádný účinek.

Naopak.

Další studie ukázala rozdíly v chování psů vystavených lidskému pachu odebranému v kontextu strachu, štěstí nebo kontrolní podmínky. Ve „fear“ podmínce psi vykazovali více stresového chování a měli vyšší srdeční frekvenci; v dalších experimentech stejné výzkumné linie se měnila například orientace na majitele, cizího člověka nebo dveře.

Takže ano: chemické informace spojené s naším stavem mohou ovlivnit chování psa.

Pořád je ale dost daleko odtud k představě emoční kopírky, kde se moje úzkost na jednom konci nasaje a z druhého vypadne úzkostný pes.

Začíná těch písmenek být moc? TLDR verzi najdete na instagramu:

To je jasný, viděli jste někdy baseta? Ne, vážně: ve Scientific Reports vyšla studie s pro tenhle námět velmi vděčným tématem: zkoumala, zda pach stresovaného člověka ovlivní rozhodování psů.

Do finálního experimentu vstoupilo 18 psů. Výzkumníci pracovali se vzorky pachu tří neznámých lidí odebranými během stresové a relaxační situace. Psi postupně absolvovali tři podmínky: kontrolu bez lidského pachu, pach stresovaného člověka a pach relaxovaného člověka.

A aby zjistili, co to s nimi udělá, použili judgement bias test.

Princip je celkem jednoduchý:

Pes se nejprve naučí, že miska na jednom místě obsahuje jídlo a miska na druhém místě je prázdná. Potom se před něj začnou pokládat prázdné misky také na různá místa mezi těmito dvěma body.

Co udělá, když si výsledkem nemůže být jistý? Rychlé a ochotné přiblížení k nejednoznačné misce se v tomto paradigmatu interpretuje jako „optimističtější“ očekávání výsledku. Větší váhání jako „pesimističtější“.

Uvozovky jsou tu důležitý, protože samozřejmě neměříme psovi jeho životní filozofii. Měříme jeho reakci na podnět s nejistým výsledkem a z ní teprve usuzujeme na očekávání a možný afektivní stav. Samotní autoři popisují judgement bias právě jako nepřímé měřítko založené na reakci na nejednoznačný podnět.

To by bylo moc hezký a zapadalo by to přesně do našeho antropocentrickýho pohledu na svět.

Takže ne. (Neříkejte, že vás to překvapilo.)

Ze tří nejednoznačných poloh misky se efekt objevil jen u jedné, tzv. near-negative pozice, tedy nejednoznačné možnosti nejbližší místu, o kterém už pes věděl, že odměnu nepřináší.

Při stresovém pachu byli psi vůči této možnosti méně ochotní přistoupit než v kontrolní podmínce bez lidského pachu. U dalších dvou nejednoznačných pozic se efekt neobjevil.

To samo o sobě je zajímavý, ale může jít prostě jen o opatrnější rozhodování tam, kde už je očekávanej výsledek dost nejistý a potenciálně nevýhodnej. A psi jsou oportunisti, na to nesmíme zapomínat.

A abychom to rozbili ještě víc, mám tu další „ale“:

Když výzkumníci přímo porovnali stresový pach s relaxačním pachem, rozdíl právě u této near-negative pozice nebyl statisticky významný.

Navíc se i ten malý efekt objevil jen u psů, kteří dostali stresový pach až při třetím sezení. Když jej dostali už ve druhém, významný efekt se neukázal.

To už je od tvrzení „pach lidského stresu dělá psy pesimističtějšími“ pořádnej kus cesty.

Známe to všichni, nejučenlivější jsou přesně v té chvíli, kdy se to úplně nehodí.

První sezení v rámci studie bylo u všech psů stejné: kontrolní látka bez lidského pachu.

Teprve ve druhém a třetím sezení se střídal pach stresu a relaxace. Jejich pořadí výzkumníci mezi psy vyvážili, ale kontrola byla vždy první.

Proč na tom záleží?

Protože pes není pokaždé stejný experimentální objekt, kterému jen vyměníme pach.

Pes se mezitím učí.

A zrovna u judgement bias testů vůbec nejde o detail. Nejednoznačné misky jsou při testování prázdné. Při opakovaných sezeních tedy pes může postupně přijít na to, že ani tahle místa nic zajímavého nenabízejí.

Studie to testovala tak, že 15 psů absolvovalo stejný typ judgement bias úlohy opakovaně během pěti sezení, aniž by výzkumníci manipulovali jejich emočním stavem. S přibývajícími sezeními psi chodili k nejednoznačným miskám pomaleji a častěji k nim nepřišli vůbec. Výsledky navíc vykazovaly nízkou spolehlivost mezi jednotlivými sezeními.

Jednoduše řečeno: Pes se může jevit „pesimističtější“, prostě jednoduše proto, že už pochopil, že z téhle misky zase nic nekápne.

Autoři studie se stresovým pachem před tím nezavírají oči a v datech měl u near-negative pozice významný efekt nejen pach, ale také číslo sezení. A navrhují, že další experiment by měl obsahovat kontrolní skupinu, která by dostávala prázdnou kontrolní látku opakovaně ve všech sezeních. Teprve pak by šel vliv učení lépe oddělit.

To neznamená, že výsledek studie můžeme zahodit.

Znamená to jen něco mnohem méně líbivého (a pro vědu úplně normálního): Popsali jsme něco relativně zajímavého, ale ještě přesně nevíme, co za tím vlastně stojí.

Nerada bych vylila s vaničkou i psa.

Kritizuju přehnanou interpretaci, ale nechci tvrdit, že chemická komunikace mezi člověkem a psem neexistuje.

Novější studie se pokusila odstranit jednu z komplikací starších experimentů: člověk přítomný v místnosti by mohl sám nevědomě reagovat a pes potom reagovat na něj. Experimentátorka proto při manipulaci se vzorky nosila FFP2 respirátor a žvýkala mentolovou žvýkačku.

Výsledky nebyly žádné jednoduše interpretované „pes ucítí strach a uteče“. Reakce byly subtilní a mezi jednotlivými psy se lišily. Právě to je možná podstatnější než efektní titulek: lidské chemosignály mohou být jedním z informačních kanálů, které pes při orientaci v sociálním prostředí používá.

Mimochodem, nemusí jít jen o člověka. Existuje studie, ve které psi rozlišovali některé pachové vzorky spojené s různými emočními kontexty jiného psa a podle podmínky se měnilo i jejich chování.

Tak co nám z toho všeho zatím vychází?

Docela bezpečně můžeme říct, že akutní psychický stres mění lidský pach a psi tyto změny dokážou rozlišit. Máme také důvody myslet si, že lidské chemosignály mohou ovlivnit jejich chování, pozornost nebo rozhodování.

Co ale zatím říct nemůžeme?

Že když pes „cítí naše emoce“, tak ví, jak se cítíme.

Že když reaguje na pach spojený se stresem, automaticky přebírá náš stres.

A už vůbec ne, že nervózní člověk nutně vyrábí nervózního psa. A to je takový pejskařský evergreen.

Lidský stav se do chování psa propisuje mnoha cestami zároveň: krom pachu je to hlas, řeč těla, pohyb, změna pozornosti, práce s vodítkem, způsobem, jakým reagujeme na okolí, tím, co po psovi chceme… A samozřejmě i tím, co se pes během života naučil, že naše chování znamená.

Proto není vůbec třeba tvrdit, že nám pes čte emoce (nebo rovnou myšlenky). Má k dispozici víc než dost skutečných informací.

A hlavně: pes není houba, která mechanicky nasává naše emoce.

Takže až příště někdo vysvětlí chování psa tím, že „prostě vycítí nervozitu“, nebuďte líní a zamyslete se nad tím, do jak bohaté skládačky ten pach ve skutečnosti patří a jak malou část z ní reprezentuje.

Dobrá zpráva? Snad až na ten pach samotný (ale i na to známe odpověď, respík a žvejkačka) se se vším ostatním dá naučit pracovat. První krok, uvědomit si, že je to potřeba, už máte za sebou.

Zdroje: