Článek
Měla jsem být máma už dávno
Vždycky jsem si myslela, že do třiceti budu mít aspoň dvě děti. Ideálně s Tomášem, co mě balil na výšce. Jenže jsme se rozešli dřív, než jsme odstátnicovali. Pak přišli další. Jeden nechtěl děti, druhý měl děti, ale nechtěl je znovu, třetí zas děti chtěl, ale jen teoreticky – v praxi byl zralý spíš na to, aby mu někdo vyměňoval plínky jemu. Tak jsem čekala. Pořád čekala, že přijde někdo normální. A když ne normální, tak aspoň dostatečně dospělý na to, abych s ním mohla založit rodinu.
Jenže přišla čtyřicítka.
A já jsem tu seděla sama na gauči, s lahví vína a telefonem v ruce, ve kterém blikala notifikace: Gratulujeme k narozeninám!
Není to tak, že bych nechtěla
Já děti miluju. Opravdu. A teď to myslím jinak než když to říkají ženský, co si dají Aperol na Letný a fotí se s kočárkem kamarádky. Já jsem připravená. Mám vlastní byt. Mám stabilní práci. Nemám manžela. Ale říká se, že všechno nejde mít najednou, ne?
Zvažovala jsem i dárcovství. Sama. Bez chlapa. Ale vždycky mě něco zastavilo. Někdy strach, jindy soudy okolí. A občas taky vlastní hlava – co když to dítě nebude šťastné, když nebude mít tátu? Co když nebudu stačit? Co když to nezvládnu?
Pak mi to ale došlo. Já si celou dobu jen maluju katastrofické scénáře. A přitom realita je mnohem jednodušší. Největší katastrofa už se totiž stala: promarnila jsem čas. A teď se bojím, že už není cesta zpátky.
Kdo nic nezkusí, nic nezíská
Před pár týdny mi volala sestřenice. Že si vzala kluka, se kterým je teprve rok, a že čekají dítě. No jasně, gratuluju. A pak se mě zeptala, jestli bych jim šla za kmotru. V první chvíli mě to rozsekalo. Myslela jsem, že mě to úplně zlomí. Ale pak se něco stalo.
Začala jsem se těšit. Ne na to dítě – i když trochu taky – ale na to, že možná poprvé v životě přestanu čekat na „správný čas“ a prostě začnu žít. A víš co? Domluvila jsem si schůzku na klinice. Ne protože bych se rozhodla „na sílu“ mít dítě, ale protože si chci dát aspoň šanci. Už nechci být ta, co si něco jenom přeje. Chci být ta, co to zkusila.
A pokud to nevyjde?
Tak aspoň budu vědět, že jsem se neskrývala za výmluvy. Že jsem se nečekala na někoho, kdo možná nikdy nepřijde. Možná nejsem máma. Ale přestala jsem být oběť. A to je první krok k tomu, být konečně šťastná.
