Článek
Čekárna, kde se nic nemělo stát
Do autoservisu jsem přijela brzy ráno. Mechanik mi řekl, že oprava potrvá zhruba hodinu, možná trochu déle. Rozhodla jsem se počkat, protože jsem nechtěla řešit odvoz. Čekárna byla malá, bez oken, s tvrdými plastovými židlemi a automatem na kávu, který vydával spíš horkou vodu než skutečné kafe. Sedla jsem si ke stěně a vytáhla telefon, abych měla pocit, že čas aspoň trochu utíká.
Vedle mě seděl starší muž v pracovních kalhotách, ruce měl položené na kolenou a díval se před sebe. Naproti němu mladší kluk s batohem, neustále se vrtěl a občas nervózně přešlapoval. Bylo jasné, že se neznají. Každý byl ponořený do vlastních myšlenek. V čekárně bylo ticho, které nebylo nepříjemné, ale prázdné. Přerušoval ho jen hluk ze servisu a občasné otevření dveří.
Nečekaný rozhovor
Začalo to úplně nenápadně. Ten mladší se zeptal, jestli to tady vždycky tak dlouho trvá. Starší se pousmál a odpověděl, že čekání už má v životě natrénované. Že už čekal na horší věci než na opravu auta. Byla to věta, která zněla skoro jako vtip, ale něco na ní bylo jiné. Přesto jsem si myslela, že tím rozhovor skončí.
Jenže neskončil. Starší muž po chvíli dodal, že to auto patřilo jeho ženě. Že ho vždycky nutila hlídat servisní termíny a nadávala mu, když to odkládal. Řekl, že od té doby, co zemřela, má pocit, že když se o auto stará, dělá to trochu i pro ni. Neříkal to smutně. Spíš věcně, jako fakt, který už dávno přijal. Právě to mě zaskočilo nejvíc.
Těžké chvíle
Mladší kluk chvíli mlčel, pak se nadechl a řekl, že jeho máma je vážně nemocná. Že neví, jak s ní mluvit. Že má strach říct něco špatně, a tak radši neříká nic. Přiznal, že si to vyčítá, ale stejně pokaždé ztuhne, když spolu mluví. V tu chvíli jsem si uvědomila, že telefon mám dávno zhasnutý a jen sedím a poslouchám cizí věci, které bych slyšet neměla.
Starší muž se na něj podíval a řekl, že mlčení je někdy horší než špatná slova. Že si člověk celý život pamatuje spíš to, co neřekl, než to, co řekl neobratně. Když pak mechanik zavolal moje jméno, skoro se mi nechtělo vstát. Auto bylo opravené během pár minut. Já ale odjížděla s pocitem, že mi ten rozhovor něco vzal i něco připomněl. A že některá čekání nejsou zbytečná, i když tak zpočátku vypadají.
