Článek
Budík zazvonil brzy. Měly jsme jet autobusem do městečka nad pobřežím, projít si tržiště a vrátit se lodí. Kvůli schodům jsem si trasu prohlédla už doma. Nebyla dlouhá, jen jsem potřebovala postupovat vlastním tempem. Dcera Klára koupila lístky a opakovala, že všechno zařídila tak, abych to zvládla.
Vedle skříně stály boty, ale hůl chyběla. Prošla jsem pokoj, podívala se za závěs a potom na chodbu. Večer jsem s ní došla od restaurace, takže nemohla zůstat na pláži. Klára mi z koupelny odpověděla, že se mám zatím nasnídat, jistě ji někde najdeme.
Při snídani pořád kontrolovala čas. Nabídla mi rámě a řekla, že autobus zastavuje hned před hotelem. Vysvětlila jsem jí, že nejde o cestu k autobusu. Po hodině chůze potřebuji oporu, kterou nemusím pokaždé někoho žádat držet.
„Vždyť tu máš mě.“
Říkala to laskavě. Přesto jsem si připadala jako dítě, které si na výlet prosazuje zbytečnou hračku. Vrátila jsem se do pokoje. Bez hole jsem odjet nechtěla. Klára šla za mnou a znovu se zeptala, jestli bych to dnes nezkusila bez ní. Pak se podívala ke své cestovní tašce.
Nemusela jsem ji prohledávat. Požádala jsem, ať mi řekne, kde hůl je. Vytáhla ji složenou z vnitřní kapsy. Schovala ji před snídaní, zatímco jsem byla ve sprše.
Prý jen na pár snímků
Nejdřív tvrdila, že ji chtěla vzít do batohu. Jenže batoh ležel připravený na židli a do něj by se složená hůl pohodlně vešla. Cestovní taška měla zůstat v hotelu. Klára to po chvíli přestala vysvětlovat balením.
„Chtěla jsem, abychom měly pár hezkých fotek. Na těch včerejších je ta hůl všude.“
Včerejší snímky jsem viděla. Seděly jsme u přístavu, jedly zmrzlinu, stály na vyhlídce. Na některých byla hůl opřená o zábradlí. Na jednom jsem ji držela. Nevšimla jsem si, že by někomu zakrývala obličej nebo výhled na moře.
Večer mě jednou požádala, abych hůl posunula za židli. Seděla jsem bezpečně u stolu, tak jsem to udělala. Klára se k tomu teď vrátila jako k důkazu, že mi přece také vadila. Musela jsem jí vysvětlit rozdíl mezi posunutím věci na společnou fotografii a jejím schováním před celodenní cestou. Na první jsem souhlasila, o druhém rozhodla ona. Zdálo se mi absurdní, že tak jednoduchou věc rozebíráme v hotelovém pokoji, když jsme mohly právě společně vybírat ovoce na trhu.
Klára pak řekla, že s ní vypadám starší, než ve skutečnosti jsem. To mě zasáhlo víc než schování. Bylo mi osmašedesát, koleno mě občas zradilo a na dlažbě jsem si nebyla jistá. Nic z toho nebylo kostýmem, který se dá před fotografováním odložit do tašky.
Přesto jsem nechtěla začít hádku v hotelové chodbě. Sedla jsem si na postel a požádala o chvíli klidu. Dcera ukazovala na hodiny. K autobusu bychom už musely běžet nebo zavolat vůz, který by nás dovezl na další zastávku. Ani jedno pro mě nebylo rozumné.
Řekla jsem jí, ať jede sama, jestli výlet nechce ztratit. Odmítla. Chvíli mluvila o propadlých lístcích, potom zmlkla. Nebyla to náhlá výhra v našem sporu. Jen jsme obě slyšely odjet autobus a věděly, že dnešní plán skončil.
Seděly jsme každá na své straně pokoje. Hůl už jsem měla rozloženou u kolena. Klára mi přinesla vodu a čekala, že tím začne smiřování. Poděkovala jsem, ale nebyla jsem připravená dělat, že se nic nestalo.
Na tu dovolenou jsem se těšila právě proto, že jsme po letech měly být spolu bez dalších lidí. Nepřijela jsem dceři vyčítat každou nevhodnou větu. Jenže když někdo rozhodne, kterou část mého skutečného života smí ostatní vidět, není to drobné nedorozumění s fotografií.
Co dcera nechtěla vidět
Teprve později mi řekla, že ji vyděsilo, jak jsem na cestě od večeře zpomalila. Od tatínkovy smrti sledovala každou změnu, přestože jsme o tom skoro nemluvily. Chtěla si z dovolené odvézt obrázky, na kterých budu pořád taková, jak si mě pamatuje z dětství.
Rozuměla jsem tomu strachu. Neomlouval však, že mi kvůli němu vzala věc, se kterou se cítím jistější. Řekla jsem jí, že mi nemůže vrátit zdravé koleno tím, že z obrazu odstraní hůl. A že pokud má obavu, potřebuje se zeptat mě, ne upravovat okolnosti za mými zády.
Klára se omluvila. Tentokrát bez dodatku, že to přece myslela dobře. Přiznala i to, že počítala s mou neochotou zdržovat ostatní. Myslela si, že až bude málo času, raději odjedu bez hole, než abych kazila program. V té větě jsem se poznala až nepříjemně přesně.
Odpoledne jsem si našla krátkou cestu k obchodu u hotelu. Chtěla jsem koupit pohled a projít se sama, abych zase měla pocit, že rozhoduji o vlastních nohách. Klára se zeptala, zda smí jít se mnou. Řekla jsem, že teď ne. Přijala to, i když bylo vidět, že ji odpověď mrzí.
V obchodě jsem si sedla na lavičku u vchodu a napsala pár vět kamarádce. Nebyla jsem statečná cestovatelka, která všem ukázala. Koleno pobolívalo, měla jsem zkažené dopoledne a dcera čekala v hotelu. Přesto mi ta obyčejná samostatná cesta pomohla víc než náhradní velký výlet.
Další program jsme vybíraly společně. U každé trasy jsem řekla, co zvládnu, a Klára se učila neodpovídat za mě. Nebylo to dokonalé. Občas už natahovala ruku k mému lokti a pak ji stáhla, protože jsem o pomoc nepožádala.
Před odjezdem balila svou tašku a našla v ní obal od složené hole. Podala mi ho. Zeptala se, kam ji chci dát na cestu. Ukázala jsem na místo vedle svého sedadla. Žádné vysvětlování už nebylo potřeba.
Zdroj: autorský text
