Článek
Byla jsem žena pro všechno
Nikdy jsem si nestěžovala. Vstávala jsem první, šla spát poslední. Ráno připravit snídani, kafe do termosky, oblečení mu nachystané na židli. Po práci nákup, uvařit, vyprat, vyžehlit. Nešlo o to, že bych ho milovala jako v nějakém románu, ale byl to můj chlap. A já věřila, že když se postarám o všechno, co potřebuje, bude věrný a vděčný.
Zvláštní je, že mě to i chvíli naplňovalo. Věděla jsem, kde má ponožky, kdy má schůzku, co má nejradši k večeři. Když mi poslal zprávu „Zítra důležitej meeting, připomeň mi to“, připadala jsem si užitečná. Jako že jsem součástí něčeho většího než jen já. Jenže ono to bylo spíš jako když si pořídíte osobní asistentku s nádechem uklízečky a volitelným sexem jednou za měsíc.
Výměna manželky v přímém přenosu
Začalo to nenápadně. Míval víc práce, víc „piv s kolegy“, víc úsměvů, které nebyly pro mě. Jednou jsem mu chtěla překvapit a přinést oběd do práce. Jeho kolega se zatvářil tak nějak provinile, když mě uviděl. A pak jsem ji uviděla taky. Blonďatá, výrazná, taková ta typická „já jsem tu nová a všechny vás přechytračím“ žena.
Smála se jeho vtipům, kterým já už dávno nesměju. Stála u něj blíž, než je společensky pohodlné. A on? Neodstoupil. Neřekl nic. Jen mě viděl, jako by mu došlo, že se zapomněl přezout doma a šlápl do něčeho hnusného. Cítila jsem to – nebylo to poprvé. A asi ani naposled.
Večer doma mi suše řekl, že „to nic neznamená“, a že „potřebuje trochu prostoru“. Já brečela v koupelně, s rukama od těsta, protože jsem mezitím pekla jeho oblíbený koláč. Taková ironie.
Nechala jsem se zredukovat
Dlouho jsem si myslela, že chyba je ve mně. Že nejsem dost zábavná, dost krásná, dost svůdná. Jenže teď mi to dochází. On mě nevnímal jako partnerku. Jen jako součást domácnosti. Jako spotřebič. Když přestal fungovat, vyměnil ho.
A já? Já mu to dovolila. Sama jsem se vymazala jako žena. Přestala jsem se smát, mít zájmy, přestala jsem existovat mimo jeho potřeby. A právě proto si našel někoho, kdo měl energii být sama sebou, protože ji nemusela pálit na to, jestli má doma vypraný ručník.
Nakonec jsem ho opustila já. Ne hned, ne hrdinsky. Ale jednoho dne jsem se podívala do zrcadla a řekla si: „Takhle ne. Nejsem robot.“ Sbalila jsem si svoje věci (a pár jeho košil, co jsem chtěla roztrhat, ale nakonec mu je jen rozstříhala).
