Článek
Iluze nepostradatelnosti a pád z výšiny
Když jsem do firmy nastupoval, vše stálo na lidech a vztazích. Dvacet let jsem budoval procesy, znal jsem každého klienta jménem a věřil jsem, že moje schopnost vidět souvislosti, které tabulky nezachytí, je klíčová. Jenže digitální transformace nehledí na historii. Skoro v šedesáti letech jsem se ocitl v situaci, kdy můj nadřízený (mimochodem o patnáct let mladší) s ledovým klidem oznámil, že moji agendu přebírá nový analytický modul. Algoritmus, který nespí, nemá nároky na dovolenou a chybuje s menší pravděpodobností než unavený člověk. Šok nebyl jen v té výpovědi, ale v rychlosti, s jakou firma smazala dvacet let mého života. Najednou jsem pochopil, že všechna ta slova o „firemní rodině“ byla jen marketingem pro zvýšení produktivity. Ve skutečnosti jsem byl jen nákladová položka, kterou se podařilo optimalizovat na nulu.
Krize identity: Kdo jsem bez vizitky?
Nejtěžší na celém procesu nebyla finanční nejistota, ale naprostá ztráta smyslu. V šedesáti letech se vaše identita často stoprocentně prolíná s vaší profesí. Když vás nahradí stroj, necítíte jen nespravedlnost, ale i hluboké ponížení. Pocit, že vaše celoživotní know-how je zastaralé a překonané něčím, co nemá vědomí, je paralyzující. Začnete pochybovat o všem: mělo to smysl? Proč jsem obětoval víkendy a večery s dětmi něčemu, co mě dokázalo odepsat během jedné vteřiny po stisknutí tlačítka „enter“? Trh práce pro starší navíc není zrovna přívětivý. Pro technologické firmy jste příliš drahý a pro ty tradiční „překvalifikovaný“. Ocitáte se v zemi nikoho, kde algoritmy rozhodují i o tom, zda váš životopis vůbec uvidí lidské oko personalisty.
Nový začátek v troskách starého světa
Pochopit, že jsem byl jen číslo v tabulce, bylo bolestivé, ale v něčem i osvobozující. Po měsících deprese jsem si uvědomil, že moje hodnota jako člověka není definována mým platovým výměrem ani pozicí v korporátu. Algoritmus sice dokáže analyzovat data, ale neumí budovat skutečnou důvěru, nemá empatii a postrádá životní moudrost. Rozhodl jsem se nehledat další „teplé místo“ v jiné tabulce, ale začal jsem podnikat v oboru, kde je lidský kontakt stále nenahraditelný. Moje rada každému, kdo se dnes cítí bezpečně: nesázejte vše na jednu kartu loajality k firmě. Budujte si vlastní jméno, vlastní komunitu a pamatujte, že jediný, kdo vás nikdy nenahradí algoritmem, jste vy sami ve vztahu ke svému životu. Korporát vám vděčnost dlužit nebude, tu dlužíte jen sami sobě.
