Článek
Telefon zazvonil krátce po půlnoci
Probudilo mě vyzvánění telefonu položeného na nočním stolku. Na displeji svítilo Ivanino jméno. Nejdřív jsem si myslela, že se něco stalo. V tom věku už noční hovory málokdy znamenají, že někdo jen tak vzpomíná.
Když jsem hovor přijala, zaslechla jsem hlasitou hudbu a několik lidí, kteří se překřikovali.
„Aleno, ty ještě nespíš, viď?“ zeptala se Ivana příliš vesele. Bez čekání vysvětlila, že se oslava protáhla, poslední autobus ujel a taxíky mají dlouhé čekání. Potřebovala odvézt šest lidí na tři různé adresy.
Seděla jsem v posteli a dívala se na připravené oblečení na ráno. Ivana dobře věděla, že v sobotu otevírám malé papírnictví už před osmou. Věděla také, že na její oslavě nejsem. Sama rozhodla, že tam nepatřím.
Bez skleničky prý kazím náladu
S Ivanou jsme se znaly od učiliště. Nikdy jsme nebyly kamarádky, které spolu tráví každý den, ale pamatovaly jsme si narozeniny a několikrát do roka vyrazily na výlet. Když plánovala šedesátiny, vyprávěla mi o pronajatém salonku, hudbě i spolužácích, které neviděla celé roky.
Čekala jsem pozvánku. Místo ní přišlo rozpačité vysvětlení.
„Ty už vlastně vůbec nepiješ,“ začala při kávě. „Bude tam víno, panáky, možná trochu divočejší zábava. Nechci, aby ses cítila nepříjemně.“
Alkohol jsem přestala pít kvůli migrénám. Nikomu jsem sklenku nevymlouvala a na svatbách ani oslavách jsem se nikdy netvářila pohoršeně. Ivaně jsem řekla, že si klidně připiju minerálkou. Ona však dál mluvila o tom, že střízlivý člověk ostatní mimoděk kontroluje a že by se hosté neuvolnili.
Nakonec jsem pochopila, že nejde o moje pohodlí. Ivana nechtěla u stolu někoho, kdo si bude ráno pamatovat všechno, co ostatní řeknou večer.
Pro řidičku pravidla neplatila
Do telefonu jsem se jí zeptala, zda se někdo necítí špatně nebo nepotřebuje lékaře. Ujistila mě, že jsou všichni v pořádku. Jen se nechtějí dělit do několika taxíků a čekat venku. Měla jsem přijet svým větším autem, naložit první část hostů a pak se vrátit pro ostatní.
„Vždyť ty jsi stejně střízlivá,“ dodala, jako by tím byla věc vyřešená.
Ta věta mě probrala lépe než studená voda. Ještě odpoledne byla moje střízlivost překážkou, kvůli které by se ostatní nemohli bavit. Po půlnoci se změnila ve službu, kterou jsem měla bez řečí nabídnout.
Řekla jsem Ivaně, že pro ni objednám taxislužbu a pošlu číslo, ale řídit nepřijedu. Začala mi vysvětlovat, že přátelé si mají pomáhat. Připomněla, kolikrát mi přinesla sazenice na zahradu a jak mi jednou pomohla s inventurou.
„Přátelé se také zvou na narozeniny,“ odpověděla jsem.
Na druhém konci se na chvíli rozhostilo ticho. Pak Ivana hovor ukončila.
Ráno přišla účtenka místo omluvy
Hosté se domů dostali. Jeden z nich si objednal dvě větší auta a cestu zaplatil. To jsem se dozvěděla od naší spolužačky Dany, která se druhý den zastavila v papírnictví. Nevěděla, že mě Ivana nepozvala. Myslela si, že jsem nemocná.
Odpoledne mi Ivana poslala fotografii účtenky za taxislužbu a poznámku, že kdybych přijela, nemuseli tolik utratit. Neodpověděla jsem hned. Měla jsem chuť rozepsat dlouhou zprávu o slušnosti, ale každá další věta by jen zakryla jednoduchou podstatu.
Celý den jsem v obchodě obsluhovala zákazníky a přemýšlela, zda jsem nebyla zbytečně tvrdá. Kdyby mi zavolala kterákoliv kamarádka v opravdové nouzi, pravděpodobně bych vstala a přijela. Jenže Ivana nebyla opuštěná ani ohrožená. Seděla v teplém salonku mezi lidmi, které si sama pozvala, a chtěla ušetřit peníze i nepohodlí na účet člověka, kterého předem vyřadila.
Před zavírací dobou přišla Dana pro balicí papír. Vyprávěla, že na oslavě měli připravené občerstvení, soutěž i drobné dárky pro každého hosta. Ivana tedy plánovala pečlivě. Jen dopravu nechala na poslední chvíli, protože si zřejmě pamatovala, že někde poblíž existuje kamarádka s velkým autem a čistou hlavou. Dana se za ni neomlouvala. Řekla pouze, že kdyby znala důvod mé nepřítomnosti, ozvala by se mi už večer.
Napsala jsem jí, že doprava hostů je součástí oslavy stejně jako jídlo a hudba. Kdo mě nechce mezi hosty, nemůže se mnou automaticky počítat mezi personálem.
Ivana se tři týdny neozvala. Když pak přišla do obchodu, přinesla mi kytici a začala omluvu větou, že to s pitím možná přehnala. Zastavila jsem ji. Nešlo mi o počet skleniček. Rozhodnutí vynechat mě udělala střízlivá, několik týdnů předem.
Přátelství se nevrátilo do stejného místa
Omluvu jsem přijala, ale naše přátelství se změnilo. Neudělala jsem z Ivany nepřítele a nepřestala ji zdravit. Jen jsem už nepovažovala za samozřejmé, že jí pomohu pokaždé, když si vzpomene.
Za několik měsíců uspořádala menší setkání na zahradě. Tentokrát mě pozvala a na stole měla vedle vína také domácí limonádu. Přišla jsem na hodinu, popřála jí a odjela vlastním autem v době, kterou jsem si zvolila sama.
Před odchodem se mě jeden z hostů zeptal, zda zase rozvážím ostatní. Ivana ho přede všemi opravila. Řekla, že jsem host a dopravu si každý zařídil sám. Nebyla to velká scéna, ale všimla jsem si jí. Poprvé převzala odpovědnost dřív, než vznikl problém.
Možná čekala, že tím bude všechno jako dřív. Nebylo. Důvěra se nevrací společně s pozvánkou. Přesto jsem byla ráda, že jsme dokázaly sedět u jednoho stolu bez výmluv. Od té noční žádosti už obě víme, že moje rozhodnutí nepít není volná kapacita, kterou si může někdo rezervovat.
